Spurlaut 2016

Zkouška z hlasitosti na stopě a chování po výstřelu

10. 4. 2016 – Hněvotín (OMS Olomouc)

O zajících na Moravě a loňském Spurlautu jsme slyšeli úplné legendy. „Zajíci tam skáčou sem a tam, pes ani neví, kterého má honit!“ Znělo to lákavě, a tak jsme se rozhodli absolvovat zkoušku, kterou Andy na svém kontě zatím neměl, protože se běhá teprve od loňska. Hněvotín u Olomouce byl pro nás výhodným místem konání i proto, že máme v Olomouci kamarádku Martinu, a tak jsme výjezd mohli spojit s příjemnou návštěvou. Zajíci nezklamali, Andy nadšeně pracoval, a tak jediný, kdo se snažil pokazit „zábavu“, byl svatý Petr – počasí opravdu stálo za starou belu, i když něco vydržíme.

Vyrazili jsme už v pátek, bohužel o trochu později, než bylo v plánu, a tak jsme do Olomouce dorazili před devátou. Od poloviny cesty pršelo, v Litomyšli a Moravské Třebové už lilo jako z konve, na silnicích potoky vody. Před Olomoucí se počasí trochu umoudřilo, tak jsem si dělala naděje, že neděle bude lepší. Bohužel nebyla – až na malé přestávky pršelo v jednom kuse od pátku až do pondělního rána. Pole se změnila v bahnité plochy, porosty nám máčely kalhoty a nalévaly vodu do holínek (aspoň těm, kdo měli tříčtvrteční jako já), klobouky se měnily v beztvaré promočené hučky a postupně jsme byli od bahna od hlavy až k patě.

Na startu Spurlautu u chaty MS Hněvotín se sešlo 20 pejsků, převažovali standardní jezevčíci (17 – z toho 8 hlaďáků, 3 dlouháni a 6 drsoňů), trpaslíci byli tři – od každého typu osrstění jeden. Vylosovali jsme startovní čísla (my opět šťastnou sedmu) a rozdělili se do tří skupin. Nejprve jsme však všichni zamířili na nedalekou louku, kde se odehrála úvodní disciplína „chování po výstřelu“. Při té všichni zdárně obstáli, a hned po ránu se pořádně namočili. Potom jsme po skupinách odjeli na určená místa v honitbách. Náš terén byl příznivý – zvlněné pole s asi 20 cm vysokým obilím, ve kterém byli dobře pozorovatelní zajíci i psi. Asi v deset hodin jsme se vydali v rojnici přes pole a brzo dostal šanci i Andy. Jako poslední číslo skupiny jsme šli na kraji řady (vedle nás tedy ještě rozhodčí), a zajíc odběhl doprava po větru brázdou pryč od naší rojnice. Andy se neomylně pustil po stopě a pěkně hlásil několik set metrů. Pak z brázdy odbočil a brzy vypíchl zajíce, pravděpodobně se tam ukryl. Pokračoval za ním dalších 200 metrů doleva do svahu, až zmizeli za obzor. Tím měl splněno a mě čekal úkol psa odchytit.

Chytání psů je zábavná součást Spurlautu, především pro ty, kdo zrovna psa nehoní. Utíkala jsem rozměklým polem nahoru, co mi síly stačily, pískala, volala, ale zatím jsem Andyho neviděla. Na vrcholu „kopce“ jsem spatřila v dálce Andyho, jak žene směrem ke mně zajíce. Ten se vydal sousedním polem, oranicí. Andy za ním. Bylo mi jasné, že oranicí nedokážu s holínkami běžet, ale doufala jsem, že i Andymu to půjde pomaleji. Naštěstí se blížili, a tak jsem ze všech sil vydávala povely. Nakonec se Andy na oběžné dráze asi ve stometrové vzdálenosti ode mě rozhodl, že už to stačí, a poslechl. Čapla jsem zabláceného psa a rychle se vydala zpět. V dálce se objevily maličké postavičky vůdců a rozhodčích. To jsme se tedy zaběhli pěkně daleko! Tak hurá zpět, bahno teklo po pláštěnce, šťastný Andy s jazykem na vestě ani neprotestoval proti tomu, že jsem ho nesla.

Vrátili jsme se k rojnici a pak už nás čekala jen práce honce. Pokračovali jsme řepkou, která ještě více promočila naše kalhoty, boty a ponožky, ale už to začínalo být skoro jedno. Postupně jsme vyzkoušeli všechny psy, někteří občas měli problémy s návratem, ale vše dobře dopadlo. Ti, kdo potřebovali, dostali i druhý pokus. Jeden vůdce ze zdravotních důvodů odstoupil kvůli potížím s kolenem. Chodit tři hodiny bahnitým mokrým terénem nebylo jednoduché. Spurlaut se tváří jako lehká zkouška, ale pro vůdce i pejsky je pořádně fyzicky náročná.

Cestu zpátky nám zpestřilo rallye – jedno z nejmokřejších míst polní cesty se změnilo v hlubokou louži s velkou vrstvou řídkého bahna. Pro mé široké letní gumy to byl těžký úkol a jako první řidič jsem bohužel zapadla. Na střeše jsem totiž zapomněla reflexní obojek a jedna z vůdkyň za mnou běžela a přiměla mě zastavit právě v tom nejhorším místě, odkud jsem se už nemohla rozjet. Ostatní mě vytlačili, což nakonec museli udělat každému, protože terén se logicky zhoršoval. Jak se odtud dostal poslední, to nevím, ale každopádně naše skupina se vracela na základnu hodně pomalu. To však nevadilo, protože počítání výsledků pro tak velké startovní pole také chvíli trvalo. Chata bohužel nenabízela suché zázemí, pouze přístřeší, a tak jsme postávali venku. Měla jsem sice suché boty, ale ne už suché ponožky (logistická chyba), takže jsem zvolila variantu naboso v botách. To se posléze projevilo virózou, vypuknuvší již v půl deváté v pondělní tragické zácpě na západním okraji Prahy. Viróza pak plynule přešla v zánět dutin, takže jsem po Spurlautu 14 dní marodila. Nicméně zážitek stál za to – zajíců bylo opravdu hodně, i přes tak hrozné počasí. Ještě se honcovali , a tak jsme dokonce viděli i „pěstní souboj“. Psi si akci užili a vůdci se zocelili.

Se samými čtyřkami získal Andy plný počet 100 bodů a obsadil 4. místo (pořadí určil věk pejsků – mladší dostali přednost dle zkušebního řádu, všichni psi na prvních čtyřech místech byli chovní). Zvítězila drsnosrstá fenka Cerry z Kašparova lesa s Radkem Mrtkou, druhý byl hladkosrstý Idar od Hájkovy lípy s Ing. Jiřím Cikrytem a třetí drsňák Unkas z Rechte s Michalem Jurníčkem. Kromě Andyho ze Záhořských luk zvládl zkoušku za 100 bodů ještě pátý pejsek, hlaďák Ares Tajemství Hukvald s Annou Meleckou. Zkoušku dokončilo čtrnáct psů (8 v I. ceně, 4 ve II. a 2 ve III. ceně).

Andy glosuje: Tak tohle byla paráda. Tolik zajíců, a směl jsem je honit. Panička je asi honila taky, nebo co, většinou to nedělá. Ale nedivím se, že ji to zlákalo. Na jednom místě toho pole jsme se pak setkali. Já jsem svýho zajíce ještě hnal, ale panička už ne. Začala na mě volat, abych přišel, tak jsem ji nakonec poslechl, aby měla radost. Škoda, že už jsem pak nebyl puštěnej, ale bavilo mě i jít v rojnici. Jednou jsme jinýmu pejskovi vypíchli zajíce z lože, akorát jsem pak nesměl hlásit. V Olomouci se mi taky líbilo, protože jsem se poflakoval, hrál jsem si s Péťou a pojídal všelijaký dobroty. Ani jsem moc nemusel chodit v dešti venku, panička říkala, že klidně můžu sbírat síly na neděli. Akorát ta cesta domů byla hodně dlouhá a taky panička pak byla nějaká chcíplá. Já jsem ale taky pondělí a úterý prospal, tak jsme na tom byli skoro stejně.