SBS KCHJ ČR 2016

21.-22. 5. 2015 – Loučeň/Lipník

Třetí květnový víkend patřil Speciální barvářské soutěži, která se stejně jako před dvěma lety konala v honitbě VLS v Lipníku na Mladoboleslavsku. Protože jsme celý rok doma opatrovali a leštili putovní pohár soutěže, který jsme vybojovali v Brozanech nad Ohří, nabízelo se spojit odevzdání poháru s další účastí na této krásné a náročné soutěži.

Sobota 21. 5.

V sobotu brzy ráno jsme tedy zamířili do Loučně, kde byl sraz. Protože jsme přijížděli s malým zpožděním, byli jsme ještě před dosažením cíle telefonicky odveleni přímo na místo konání. Trefili jsme bez potíží, protože lokalitu známe i z Memoriálu J. Brzáka, a tak jsme se kolem osmé setkali s ostatními účastníky na kraji lesa. Základna u Mordové rokle byla opět připravena, s lavičkami i občerstvením, a tak jsme kolem deváté soutěž zahájili, přičemž mi připadl čestný úkol zhostit se trubačského doprovodu. Do boje o pohár se tentokrát pustilo osm pejsků – šest standardních (dva dlouháni, tři drsnosrstí a jedna hladkosrstá fenka) a dále jeden pejsek a jedna fenka drsnosrstého trpasličího jezevčíka.

Kolem deváté se vydal na šoulačku a poté práci na barvě první pes – Black z Divoké vody. Po odzkoušení šoulačky pak na druhé straně revíru zahájil práci Arko z Vanyborek a my ostatní jsme si mohli v klidu sednout v Mordové rokli, protože ke kynologickým zkouškám patří také trpělivé čekání, povídání o jezevčících a vyprávění mysliveckých historek. Počasí bylo celkem příjemné, i když se začínalo oteplovat a to znamenalo, že barvy budou hodně vysychat, zvláště na lesních úsecích s převahou listnáčů. Deště v předchozích dnech moc nebylo, snad jen v pátek byla v lokalitě menší přeháňka.

Na nás s Andym přišla řada před dvanáctou. Připadla nám barva číslo tři. Přesně v místě, kde jsme předváděli šoulačku, jsme však asi před půlhodinou, kdy jsem si šla odskočit, zažili setkání se srncem, což si Andy samozřejmě pamatoval, a tak jsem měla trochu obavy. Srnec nám totiž prošel pomalu přes cestu z míst, kde byla připravená stopa, a pak zase zpátky, jako by si dělal legraci, a Andy samozřejmě hlásil jako o život. Není asi nutné zdůrazňovat, že zrovna tuto barvu jsem si pak vylosovat nechtěla. Šoulačka však proběhla bez problémů, jen na konci po výstřelu se Andy postavil, ale nepopošel. Rozhodčí to přísně ohodnotili sníženou známkou, inu na vrcholové soutěži je třeba ukázat špičkové provedení. Já jsem ale byla ráda, že v pejskovi zvítězila disciplína nad vzpomínkou na statného srnce, který by zasloužil prohnat.

Hledání nástřelu dopadlo také výtečně – při procházení čtverce mi Andy dvakrát ukázal, kudy vede stopa ven ze čtverce, takže pak jsme tuto linii podešli k dolnímu okraji čtverce a nástřel jsme za chvíli nalezli, v čase 4:37, takže 20 bodů k dobru. Pak už jsme se vydali po barvě do hloubi lesa. Andík brzy objevil první markant, a tak to vypadalo, že se mu do práce chce a zatím nemá problémy. U druhého markantu už jsme se mohli radovat – jedna ze základních podmínek splněna. U třetího jsme byli asi po dvaceti minutách práce, což mi přišlo celkem dlouhé – zkrátka postup v suchém listí, kde jsem za celou dobu nespatřila ani jedinou kapku barvy, byl pomalejší. Větší zdržení nastalo u čtvrtého markantu. Tady lesní zvěř odnesla úlomek srnčí kosti, a tak Andy jen tak mimochodem šťouchl do dřevěné placky („Tady to máš!“) a pokračoval k písčité cestě, která stopu křížila.

Blížili jsme se k cíli – zbývalo objevit pátý markant a nalézt srnce na konci barvy. Hned za cestou se ale Andy nějak motal, z jeho chování bylo vidět, že jsou tam čerstvé stopy. Rozhodla jsem se vrátit k místu posledního markantu před cestou a raději projít úsek znovu. Andy se vydal přes cestu o pár metrů vedle a vyrazil, zdálo se, že dobře. Po chvíli to ale začalo opět vypadat zmateně. Bohužel všechny pobytové stopy nasvědčovaly tomu, že jsme v oblíbeném místě onoho srnce, který se nám dopoledne ukázal v blízkosti startu. Shrabané kousky země, Andy s vysokým nosem a rozevlátou oháňkou…

No – vraceli jsme se ještě jednou, nakonec jsme se ale probojovali k velké pasece osázené malými borovičkami. Vpravo houština, před námi za pasekou oplocenka, vlevo za pasekou zvedající se svah s další houštinou. Měli jsme za sebou asi tři čtvrtě hodiny práce. Bylo pravé poledne, slunce začínalo pálit a na volném prostranství docela pěkně foukalo. Andy mě vedl přes řádky se semenáčky, nicméně žádné stopy jsem v písečné půdě neviděla, kromě srnčích. A už hurá do houštiny vpravo. Motala jsem papírové značky jak se dalo, na rukou přibývaly škrábance, sešli jsme do malého údolíčka s cestou. Zeptala jsem se Andyho na barvu a už bylo jasné, že jsme sledovali čerstvou stopu, protože pes sice po dotazu projevoval snahu barvu najít, ale marně. Takže zpět houštinou na paseku k jejímu okraji, kam jsme snad přišli po barvě. Tak teď rovně k oplocence. Nejdřív rovně podél oplocení, ale po dotazu jsem opět zjistila, že Andy stopu opustil. Pak mě vedl podél plotu k další houštině, vlevo od paseky. Zase jsme se zamotali. Pořád jsem sledovala čas, do hodiny – limitu pro setrvání v I. ceně – zbývalo pár minut. Opět se mi nezdálo, že by se Andy chytil, tak jsem se vrátila na paseku, psa v ruce, a přitom už jsem mu trochu vyčetla, že to kazí. Nervy už byly napjaté a síly docházely oběma.

V tu chvíli uplynula šedesátá minuta, a tak jsme se zastavili uprostřed paseky, abychom se napili, teď už o vteřiny nešlo. Bylo mi na padnutí, cítila jsem, jak rudnu v obličeji, a přemýšlela, jak situaci řešit. Byli jsme v blízkosti cíle, o tom nebylo pochyb, ale pravděpodobně mimo stopu, neobjevili jsme ani pátý markant. Ovšem optimisticky jsem si musela připustit, že máme stále ještě celou hodinu, abychom soutěž alespoň dokončili, a za hodinu lze prokřižovat docela velký kousek lesa, i když jsou v něm houštiny, v nichž si s námi nejspíš hraje na schovávanou zlomyslný srnec. Jako první strategii jsem zvolila nechat psa pracovat, jak chce. Už se ho nebudu na nic ptát, uvidíme, zda se bude snažit. Dobrá: „Andy, barva!“

Andy nabral vítr a vyrazil opět k houštině vlevo od paseky. Tentokrát ale pryč od oplocenky, vzhůru do svahu. Za chvilku jsme se vynořili na travnatém plácku mezi vzrostlými stromy. Za jedním z nich jsem zahlédla krčit se rozhodčího. Podívala jsem se na Andyho, určitě už měl v nose střelený kus. Za chviličku jsme opravdu byli u něj a radost neznala mezí. Počtvrté v cíli Speciální barvářské soutěže! Čas 13:14, u kusu jsme byli za 64 minut. Dostali jsme úlomky a přesunuli se s rozhodčím i srncem na lesní cestu, odkud nás pořadatelé odvezli na základnu do Mordové rokle.

Zápolení na barvách probíhalo až do pozdního odpoledne, a tak poslední soutěžící měli podmínky už náročné – hlavně díky suchému počasí a větru. Práci na barvě nakonec úspěšně dokončila polovina pejsků. Využila jsem času a šla po nás posbírat krepáky, kterými jsem značila cestu. Pátý markant jsem vůbec nenašla a ani mi nebylo jasné, kudy stopa ke kusu vlastně vedla. Všichni jsme pak absolvovali ještě vodění, pětiminutové odložení a nahánění, a tak jsme z lesa odjížděli až kolem sedmé. Po večeři a posezení v restauraci u Otomanských v Loučni jsme vyrazili domů, abychom se vyspali na následující den, kdy byla na řadě zkouška z hlasitosti na stopě.

Neděle 22. 5.

Ráno v osm jsme se sešli opět u restaurace a vydali jsme se na Nymbursko k obci Sloveč za Městcem Králové na zkoušku hlasitosti na stopě zajíce. Honitba nás nezklamala, zajíců byl dostatek, a tak jsme vyzkoušeli chování po výstřelu, rozestoupili se do řady a brzy jsme mohli vypustit na stopu v nízkém porostu prvního psíka. Za chvilku pak dostal šanci i Andy. Zajíc přeběhl naši řadu vlevo několik desítek metrů od nás. Na pokyn rozhodčích jsem popadla psa a hurá na stopu. Andy si brzo našel začátek a hlasitě se po stopě vydal, takže za pár set metrů měl splněno. Pokračoval i se zajícem do sousedního pole s již dost vzrostlým obilím. Protože oba běželi opačným směrem, než se postupovalo, poslali mě rozhodčí Andyho odchytit a pokračovali s ostatními vpřed. Přeskočila jsem strouhu a šla na okraj pole. Slyšela jsem, jak Andy hlásí, pískala, obilí se vlnilo, dokonce se hlášení blížilo, viděla jsem vyskočit zajíce, ale najednou hlášení utichlo. Prodrala jsem se na místo, ale nikde niko. Ovšem – byla zde kolej od traktoru, takže bylo jasné, že se pes vydal po ní, asi ve snaze se ke mně vrátit pohodlněji. Přešla jsem tedy nazpět na okraj, kde také byla kolej, a  pískala. Za chvíli se Andy blíží zprava z poměrně velké dálky. Chytrý pes, musel běžet kolejí pěkný kus dozadu, pak se napojil na moji kolej a běžel zase ke mně. Vypil skoro všechnu vodu a šli jsme se ukázat, že jsme kompletní. Mezitím už zbývalo vyzkoušet jen druhé pokusy u dvou pejsků. To se za chvíli také podařilo, a tak jsme už po desáté hodině mohli u rybníka vyhlásit výsledky zkoušky hlasitosti.

Potom už nás čekalo příjemné posezení v restauraci u samých dobrot a čekání na to, až se spočítají výsledky a napíšou diplomy a tabulky. Vyhlášení jsme zorganizovali na okraji přeplněného parkoviště (všichni jeli na výlet do místního zámku). Vítězem barvářské speciálky 2016 se stal Arko z Vanyborek s Dušanem Salačem (I. c., 315 b., CACT, CACIT), Andy ze Záhořských luk vybojoval stříbro (II. cena, 330 b.) a třetí byla Fibie ze zelené mýtiny s Václavem Slukou (II. c., 269 b.). Škoda 4 minut na barvě, o které nám utekla I. cena, ale to už je zkrátka i ta trocha štěstí. Každopádně super výsledek a šikovný Andík!!

Andy glosuje: To jsem měl radost, když jsem zjistil, u jakýho lesa jsme zaparkovali. Tam to totiž znám už z jiných soutěží. Navíc jsem tam měl i nějaký kámoše a jejich paničky, který znám, takže se nám dobře čekalo. Byla docela sranda. Například jsme se poprali, dokonce i já, protože se strhla větší mela, do který jsem se musel zapojit. Kousnul jsem Arka do zadku, ale já to tak nemyslel. To prostě v tom fofru. Na stopu jsme šli asi tak v poledne, to už bylo dost vedro, ale v lese to ještě šlo. Pořád jsem na tý stopě koukal, jestli uvidíme toho srnce, co nás provokoval na cestě, když jsem se šel s paničkou se projít. Nikde jsem ho necejtil, až před koncem. Snažil jsem se to paničce říct a chtěl jsem jí ho ukázat, ale ona pořád trvala na tom, že musíme hledat toho mrtvýho. Mně přišel živej lepší, ale když si nedala říct, tak jsem jí teda zavedl k tomu ulovenýmu. Kdybych věděl, jakou z toho bude mít radost, tak jsem jí tam dovedl dřív. Třeba by mě pak pustila najít toho druhýho. Já bych ho prohnal! Druhej den jsme byli na zajících, to mě baví. Pěkně jsem si všechno užil a nakonec jsme za svoje snažení dostali s paničkou velikej pohár a já jsem dostal maso a taky malou kremroli a kousek zmrzliny a celej nedělní večer jsme pak museli s paničkou lítat sem a tam, teda z domova na ulici a domů a tak pořád dokola, asi čtyřikrát, protože jsem z toho slavení tak trochu dostal běhavku. To není velká nemoc, akorát jsme se dost naběhali. Jinak mi bylo dobře. Panička ale při čtvrtý vycházce v noci říkala, že už asi chcípne. Ale nikdo nechcípnul a ráno jsme si prohlíželi ten pohár a já jsem celej den zkoušel ten novej polštářek s obrázkem jezevčíka, kterej jsem vyhrál. Krásně se na něm spí.