SBS KCHJ ČR 2014

31. 5.– 1. 6. 2014 – Loučeň

Rozhodnutí zkusit letos znovu Speciální barvářskou soutěž KCHJ padlo záhy po loňském vítězství Andyho v této vrcholné soutěži. Když už pojedeme vracet putovní pohár, tak ho zkusíme vybojovat zpět! Přihlášku jsme tedy poslali a s napětím očekávali, zda budeme přijati. Mezitím jsme se pustili do přípravy, kterou letos provázely různé komplikace – když zrovna nestávkovalo auto, tak naši snahu bojkotovalo počasí. Přívalové deště nás několikrát na poslední chvíli donutily změnit plány a vrtochy přestárlého peugeotu komplikovaly naplánované výjezdy. Nicméně několikrát se mi podařilo připravit pěknou dlouhou stopu a vyzkoušeli jsme různá stáří včetně dvou čtyřicetihodinovek (to spíše na počátku, kdy jsem ještě uvažovala o mezinárodní soutěži, z čehož pak díky problémům s mobilitou rychle sešlo). Osvěžili jsme si také hledání nástřelu a drobné disciplíny. S pocitem, že některé věci jsme sice stihli na poslední chvíli, ale přeci, jsme vyrazili brzy ráno o poslední květnové sobotě v plné polní do Loučně na Mladoboleslavsku.

Sobota 31. 5.

Do restaurace U Zeleného stromu jsme dorazili s předstihem, a tak jsme si mohli s ostatními vůdci postěžovat na komplikace při přípravě na soutěž. Počasí potrápilo všechny, někteří dokonce kvůli prudkému lijáku nešli na již připravenou barvu, to se nám naštěstí nestalo. V mírné předsoutěžní nervozitě, leč v přátelském naladění, jsme očekávali slavnostní nástup, na kterém se nás vůdců se soutěžícími pejsky sešlo celkem šest. Po úvodním ceremoniálu s nezbytným loveckým troubením jsme se vydali auty do honitby Lipník, na louku nám dobře známou z Memoriálů Josefa Brzáka. Základnou opět byla lesní křižovatka u Mordové rokle, kde Majda a Milan Novákovi se svou trpasličí smečkou jezevčíků od Neratovické skalky po celý den naprosto skvěle zajišťovali chod občerstvovacího stánku.

Jelikož barvy byly připraveny ve dvou lokalitách, byly vylosováni hned dva vůdci, kteří se mohli do hlavního soutěžního úkolu pustit současně. Hned druhý los padl na nás, a tak jsme se vydali s prvním vylosovaným, Vaškem Slukou a jeho fenkou Fibie, a skupinou rozhodčích na start. První soutěžící absolvoval následování a velmi úspěšné hledání nástřelu, který fenka Fibie se štěstím na vítr objevila skoro hned. Pak už byla řada na nás. Následování jsme zvládli za 3, neboť Andy na mě po výstřelu radostně vyskočil, jako že již je tato méně oblíbená disciplína za námi a můžeme vyrazit do lesa. Rozhodčí byli přísní, jak se na vrcholnou soutěž patří, a srazili nám za to bod. Poté jsme se vydali do vyznačeného čtverce, kde se ukrýval nástřel. Vítr jsme si museli nadejít kolem celého čtverce, a pak už jsme se dali do systematického prohledávání. Směr jsme naštěstí také zvolili dobře, takže Andy brzy navětřil pohozené úlomky srnčích spárků a nástřel jsme našli krátce po třetí minutě hledání. Tak ještě označit místo nástřelu, stopky rozhodčích se rozbíhají a my se vydáváme, teď už sami, po barvě.

Na suchém listí nevidím ani kapku, ale Andy jde jistě. Doufám, že jeho jistota pramení z toho, že se mu stopa dobře sleduje. Tak ještě pravidelně značit cestu a dávat pozor na markanty, bleskne mi hlavou a od té chvíle už se snažím plně soustředit na Andyho chování, na cestu a její značení pro případ, že bychom se museli vracet, ale i na celkovou orientaci v terénu a také na samotnou stopu, i když kapku barvy nezahlédnu až do konce ani jednu. Je toho celkem dost a je potřeba udržet koncentraci celou dobu. Trochu se mi uleví, když najdeme první markant. Hurá, Andy opravdu jde po stopě, tedy souhlasí se spoluprací a zjevně chápe, že musíme podat co nejlepší výkon. Za chvíli nalézáme další markant, zatím vše běží jako na drátkách a já začínám uvažovat o tom, že bychom mohli docílit opět skvělého výsledku. Tak hlavně vydržet!

Po třetím markantu přichází krizové místo – barva přetíná lesní cestu a hned za ní následuje velká plocha přerytá od prasat, koláč o průměru minimálně 15 metrů. Stopa vede právě tudy a „hluboká orba“ ztěžuje Andymu práci. Navíc je tu sucho a spousta suchého dubového listí. Ptám se Andyho, kde má barvu, a protože se mi zdá, že spíš hledá než sleduje barvu, radši ho popadnu a vracíme se k místu s markantem. Třeba jsme přešli špatně lesní cestu? Určitě je na ní plno stop. Takže znovu, přes cestu, do dubové mlaziny, na přerytý úsek. Chvilku to vypadá dobře, ale jdeme jinudy než prve. Dávám další značku, ale Andy má zjevně potíže. Nakonec mění směr zpátky a stopu hledá. Tak zase k markantu… A potřetí. Pes je udýchaný, rozrušený, vidím, že se opravdu snaží. Zkouším mu dát napít, smočí nos, ale nepije. Pamlsek odmítne. Povzbuzuju ho, jdeme opět přes cestu, tentokrát už se zdá, že část stopy jsme vyřešili, ale v přerytém úseku ji opět ztrácíme. Na Andym je patrné vypětí, ale zároveň vidím, že se opravdu snaží ze změti pachů vymotat. Vracíme se nakonec počtvrté a pak i popáté, opět ho k místu u markantu nesu, ať si na chvíli odpočine od nasávání pachů. „Nevzdávej to, nevzdávej, to zvládneme, Andíku,“ říkám mu a on rozumí. Je přece jezevčík, a ti se jen tak nevzdávají. Napopáté procházíme krizové území a jako by náhle pominulo kouzlo bludného kořene – Andy pádí jistě po stopě a pokračujeme. Čtvrtý markant vzápětí potvrzuje, že jsme na dobré cestě, i když jsme ztratili mnoho cenných minut. Nicméně dosáhnout cíle do 50 minut je reálné, zatím jsme na cestě okolo půl hodiny.

Po pátém markantu vede barva po chodníčku vyšlapaném od zvěře, pak podél mlaziny. Andy tam radostně zabočí, ale mám pocit, že spíš za čerstvou stopou. Ptám se ho, nechá se ukáznit a pokračuje po pěšince. Ta protíná podmáčenou louku, ale za chvíli se mění v bahnité koryto. Pochybuji proto, že jdeme správně, podezření se potvrdí za chvíli – vyběhneme malý kopeček a vidím, že Andy už dávno není na barvě. Ach jo, takže kopeček jsme vyfuněli zbytečně, jsme pěkný kousek od posledního markantu a musíme se vrátit. Popadnu psa, pádíme zpátky, snažím se běžet, protože čas v tuto chvíli už letí.

Na chvilku se mi ztrácí z dohledu moje značení, ale brzy ho zahlédnu. Z opačného směru cesta vypadá jinak a o kousek se člověk odchýlí snadno. Značení zakryje strom a nervy jsou nadranc. Takže k poslednímu místu jistoty a znovu po barvě. Andy pádí opět k mlazině. Dobrá, barva vede tudy, ale kam dál? Procházíme mlazinou, zjevně je tu plno čerstvých stop, Andy mě táhne do hustého houští. Tak tam ne! Trošku se zlobím, ale musím se ovládnout, pes už toho má určitě dost. Koukám na hodinky, za chvíli to bude hodina a my ještě nejsme v cíli… Vracím se opět kousek pod markant, psa v ruce. Funíme oba. Snad to Andy nevzdá teď. Snad ještě může, snad ještě nemá unavený nos.

Tak opět do mlaziny, tentokrát jde Andy jistěji a hlavně do směru, který vypadá průchodně a tudíž pravděpodobněji. A nakonec už vidím jak srnce, tak rozhodčího. Hurá, hurá! Sice jsme tu se zpožděním, ale zato máme pět markantů. I kdybychom medaili nezískali, tak jsme došli, a to se cení. A navíc jsme zvládli dvě krize, kde jsme museli využít všechny svoje zkušenosti, psí i lidské, veškerou bojovnost, kterou v sobě máme. Kdy jsme spolu museli komunikovat, domluvit se. Ovládnout svoje emoce, zachovat klid, nepřenést nervozitu na psa. Vydržet se víc než hodinu soustředit a zvládnout to i fyzicky. Zkrátka mám pocit, že tentokrát, když jsme se museli se stopou poprat, se terpve ukazují všechny Andyho kvality. Nejen kvalita nosu, ale i pevná psychika, ochota spolupracovat a jezevčičí paličatost v nejlepším slova smyslu.

Rozhodčí Lubor Libich nám dojatě gratuluje a říká, že má radost z každého pejska, který tuto dlouhou stopu bez doprovodu rozhodčího dokončí. Tak ještě fotka na památku a jedeme na rozcestí k Mordové rokli. Teď máme pauzu, budeme se povalovat a čekat, jak si se stopami poradí ostatní.

Odpoledne, kdy se vrátí poslední vůdce, je jasné, že šance na nějakou medaili je reálná. Tak ještě zvládnout ostatní disciplíny. Kolem páté na nás přichází řada v disciplíně nahánění. Andy si s ní poradí jako vždy pěkně, brzy vyhledá v houštině srnčí, hlásí a včas se z lesa vrací, dokonce napůl mokrý, jak se asi stihl osvěžit v nějakém potůčku. Odložení zvládne bez potíží za 4 a z vodění dostáváme trojku, Andík se v zatáčce trochu zdrží a já nezpomalím, takže se napne řemen. Po odzkoušení všech pejsků míříme do loučeňského restaurantu, kde se koná malý společenský večer s harmonikou. Kolem desáté nasedáme do auta a jedeme domů vyspat se na další den.

Neděle 1. 6.

Ráno vstáváme hodně brzy, sraz v Loučni je už ve čtvrt na osm. Za chvíli pak odjíždíme na Nymbursko do honitby Sloveč poblíž Městce Králové, kde nás čeká zkouška hlasitosti na stopě zajíce. Čím dříve, tím lépe, ať nějaké ušáky najdeme. Přesun po třicetikilometrové trase zvládneme zhruba za půlhodinu, u vesnice už nás členka místního sdružení zavádí na pole. Zajíce jsme tu a tam viděli už z auta, tak snad budeme všichni úspěšní. Postupujeme po poli lemovaném dvěma silnicemi, bohužel obě jsou frekventovanější, než jsme čekali. Obracíme se tedy raději v předstihu nazpět a prohledáváme v rojnici další část pole. Postupně se podaří vyzkoušet dva pejsky. Nakonec vybíhá zajíc tak 80 metrů před námi. Po chvíli debaty, zda to nebyla kočka (je to přeci jen daleko a porost není úplně nízký), nás kolegové s neostřejší zrakovou schopností přesvědčí, že šlo o zajíce. Je přidělen Andymu, a tak s rozhodčím vybíháme k místu, kde se ušák zvedl. To samozřejmě z té dálky přesně neodhadneme, a tak Andyho nemohu nasadit přímo na stopu. Nedá se nic dělat, jsme podle mého odhadu v její blízkosti, pouštím psa a ten se za chvíli po stopě s hlasitým hlášením vydává.

Nastává chvíle hrůzy, protože Andy sleduje stopu několik set metrů, stále hlásí, ale už ho nevidíme. Na odzkoušení to stačilo, takže teď dostat psa zpátky. V dálce pořád hlásí, pak mám pocit, že se zrzavá skvrna pohybuje po okraji silnice, jímá mě hrůza, snad se vrátí na pole, pak ho zase slyším hlásit. Pískám, vidíme, že Andy jde po polní cestě směrem k čekajícím místním. Rozhodčí váhá, zda si mohu pro psa běžet, abych nevyplašila zajíce ostatním, ale rozhoduji se a běžím. Andyho vidím na okraji pole, vypadá, že se mu ke mně běžet nechce, má toho dost, ale pak se rozbíhá. Za chvilku ho už připínám, jdeme si pro známku, samozřejmě čtyřku s pochvalou za hlasitost, a jsme vysláni vrátit se na polní cestu k místním. Ti mi za chvíli potvrdí, že Andy se z nahánění zajíce vracel k nim (asi si po zkušenostech z honů myslel, že to bude stačit), ale když jsem pískala, vydal se tedy zpět za mnou.

Nakonec uspějí všichni. Poslední disciplínou je chování po výstřelu, opět nikdo nezaváhá a Speciální barvářská soutěž je u konce. Všichni startující ji dokončili, všichni až na vítěze mají poměrně dlouhé časy na barvě, což svědčí o vysoké náročnosti stop. Na startu se sešli samí zkušení vůdci, někteří mají i chovné stanice jezevčíků a za sebou řadu startů na zkouškách a soutěžích. Jakékoliv místo je úspěchem! Gratulujeme si navzájem a už je jasné, že se Andymu podařilo skvěle navázat na loňské vítězství – tentokrát si povezeme domů stříbrnou medaili.

Odpoledne trávíme jídlem, pitím, nyní už uvolněnou debatou s ostatními účastníky, zajdeme na zmrzlinu, prohlížíme si výstavu pohárů a cen… Kolem třetí je spočítáno, diplomy natištěny, můžeme nastoupit k vyhlášení výsledků. Vítězem se stává drsnosrstý jezevčík Arko z Vanyborek s vůdcem Dušanem Salačem (I. cena, 184 b., CACIT, CACT, nalezeny 2 markanty), dlouhán Andy ze Záhořských luk je druhý (díky překročení času na barvě až ve II. ceně, tedy bez titulů, ale zato s nejvyšším počtem bodů ze všech soutěžících – 205 b., nalezeno 5 markantů) a na třetím místě je opět drsnosrstý Fraser Grand Amity s Františkem Bábíkem (také II. c., 194 b.). Je to krásný pocit, protože tato soutěž není jenom „jako“, tady se opravdu prověří kvality psa a zkušenost celé dvojice. Pár fotek na závěr, a jede se domů.

Štěstí nás neopouští až do konce, i když to tak na první pohled nevypadá. V obci Chudíř kousek za Louční jde auto v pravoúhlé zatáčce podivně do smyku, na silnice je sice písek, ale nejedu nijak rychle, a tak se mi to nezdá. Zpomalím a na okraji Rejšic u rybníka kontroluji kola. Všechno vypadá ok, pneumatiky nahuštěné, kola stojí rovně. Nasedám a vyjíždím od rybníka. Auto se zvláštně zadrhne při přejezdu z nezpevněné plochy na asfalt, ale jede. Vrtá mi to hlavou, jedu pomalu a na vhodném místě zase zastavím, na rejšické návsi u zavřené samošky. Kontrola opět nic neodhalí, kola nahuštěná, rovná. Nasedám, nastartuju – a už se nerozjedu. Znova kontrola a už je jasno. Pravé přední je nakřivo, asi ulomené, dál se nejede. Je to hloupé, ale je jasné, že když se mělo kolo ulomit, tak malá nefrekventovaná obec a k tomu nízká rychlost jsou ideální kombinace. Takže jsem ráda, že si tu v klidu parkujeme, nasypu Andymu granule a čekáme na kamaráda Jirku, který nás odveze do Prahy. Rejšice dva dny nato navštívím znovu, starý vysloužilý peugeot odtud putuje na vrakoviště. Zkrátka víkend nabitý zážitky všeho druhu!

Nezbývá než poděkovat organizátorům za pěkně uspořádanou soutěž a všem ostatním vůdcům i rozhodčím za přátelskou atmosféru a hlavně Andymu za jeho výkon a obdivuhodnou bojovnost.

Andy glosuje: „Teda kdybyste to viděli, jak jsme se tam zamotali! Věděl jsem, že panička hrozně chce, abych barvu našel, ale jak jsme se pořád vraceli, byl jsem z toho už trochu popletenej. Já vím, že panička to myslí dobře, když se mě ptá, jestli jdu po barvě, jenže mě to někdy spíš splete. No ale přiznávám, že to tam fakt bylo těžký a musel jsem se začít úplně hrozně soustředit, abych ty stopy rozpletl. Byl jsem rád, že se mi to nakonec podařilo. Ke konci jsem trošku bloudil ještě jednou, ale to už jsem byl fakt hodně unavenej. Když jsem ale viděl, jakou má panička radost, a dokonce i ten pan rozhodčí a vůbec potom všichni, kdo nám gratulovali, tak jsem si říkal, že to stálo za tu námahu. Navíc když jsem pak směl honit srnku a druhý den ještě zajíce. Soutěž se mi moc líbila a byl jsem rád, že mám zase medaili. Stopování mě baví, protože se u toho musí i přemýšlet, a já přemýšlím rád. Panička říká, že někdy přemýšlím moc, ale to si asi dělá legraci.“

[envira-gallery id=“4422″]

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>