Memoriál R. Kristla 2014

15.–17. 8. 2014 – Horní Bělá

Také letos jsme po úspěšné účasti na Speciální barvářské soutěži naplánovali další start na vrcholné všestranné soutěži, Memoriálu Rudolfa Kristla. I přes rozličné záležitosti, jako byla likvidace auta, shánění jeho nástupce, moje třítýdenní preventivní konzumace antibiotik kvůli klíštěti, vedra a přemíra práce jsme přeci jen nějaké tréninky absolvovali. Letos musíme poděkovat hlavně Líbě a křepelákovi Dinovi za společné nácviky na vodě, Milanovi s křepelačkami Kačenkou a Agátkou za skvělý výcvikový víkend a Jirkovi za opakovanou asistenci při dohledávkách. Mrzí nás, že jsme vaši snahu neodměnili lepším výsledkem.

Pátek 15. 8.

Jako vždy jsme vyrazili o něco později, než jsme chtěli, protože jako vždy v pátek přicházejí nečekané, o to více však spěchající pracovní úkoly. Uzavírka výjezdu na Plzeň, o které jsme nevěděli, a dále výborná diskuze s navigací zvanou „Irena“, kterou jsem se rozhodla vyzkoušet na neznámé trase (již jsem si předem nastudovala). V závěru jsem navigaci povolila řídit naši cestu, takže jsme se podívali do skutečně zajímavých koutů kolem Plzně a s mírným zpožděním, jako poslední, dorazili na základnu do restaurace U Šípků v Horní Bělé. Začalo pořádně lejt. Po rozlosování a nástupu, kdy déšť ustal, jsme odjeli k Hubenovu na první disciplínu – chování u kusu černé zvěře.

Díky startovnímu číslu 10 jsme se dost načekali. Dokonce stihl přijít pořádný liják. Krčili jsme se pod prťavým dubem a čekali na pokyn rozhodčích. Dva pejsci vypadli, takže jsme se moc netěšili. Začátek vypadal dobře, Andy statečně vyrazil mokrým borůvčím, nabral vítr a šel k praseti. Doma jsem ho naučila dokonce hlásit u kůže, tak jsem doufala. Asi dva metry před ležícím prasetem udělal Andy elegantní oblouk a šel pryč. Po zavolání a opětovném vyslání už k praseti nešel. Zřejmě to považoval za splněné. Mokré porosty, pokud zrovna nežene zvěř a nevnímá to, upřímně nesnáší. Takže nula jako loni a konec nadějí na jakékoli umístění. Fakt k vzteku.

Odtáhla jsem mokrého psa do auta a zpracovávala emoce. Pak jsme vyrazili na noru. Rozhodčí v zájmu objektivity před každým psem prohnali lišku. Běželo to jako na drátkách, protože se šlo pouze na rychlost. Andy vletěl nadšeně do nory, překonal zlom, druhý kotel a… začal hlásit. Ze schodu do poslední části nory neseskočil. Hlásil do konce disciplíny, než nám ji pro uplynutí času odpískali. Zřejmě už bylo v noře příliš mnoho pachů za tak krátkou dobu a myslel si, že je lišák blíž. Pravděpodobně v oslabení, možná po čtvrteční žaludeční nevolnosti, která ho ovšem během dne přešla, nechtěl riskovat žádný kontakt. Přitom na tréninku běžel tak krásně… Takže další nula, kterou jsme nečekali.

S pochmurnou náladou jsme se navrátili do Horní Bělé. Postavila jsem stan a zbytek večera jsme strávili v hospodě. Ve stanu byl Andy hodnej, i když v něm spal poprvé v životě.

Sobota 16. 8.

Sobota začala tradičně slavnostním nástupem s početnou přihlížející koronou. Potom jsme odjeli k rybníku. Opět se dalo do deště. Andy se jako vždy na kachnu tak těšil, že byl skoro bez sebe. S desítkou se opět načekal. Do vody vletěl jako střela a už se vracel s kachnou. Bohužel si to namířil trochu bokem ode mě, takže to vypadalo, že budu muset dát povel. Nakonec byly povely dva a předávka byla trošku horší, tak jsme obdrželi jedničku a pochvalu za dobrou práci. Což o to, práce nebyla špatná, ale povelů bylo moc. Andyho výkon se však líbil i redaktorům Plzeňského deníku, protože video s jeho prací na vodě umístili do fotogalerie k článku o memoriálu.

Potom jsme jeli na drobné lesní disciplíny ve skupině s dalším dlouhánem, Chuckem Norrisem, s nímž jsme byli ve dvojici i loni. Začali jsme naháněním v podání Andyho. Poctivě prohledal houštinu a přilehlou louku, zvěř nenašel, na povel se vrátil, takže za 4. Stejně výborně zvládl i vodění na řemeni, které se konalo v členitém prostředí okolo malinkého lomu, a odložení na 10 minut s výstřelem.

Přesunuli jsme se k lesnímu bufetu a přečkali tam další pořádný slejvák. Andy dostal kousek sekané a mohli jsme vyrazit na barvu. Andy předvedl krásnou práci, od začátku až do konce bez zaváhání, párkrát ukázal stopy zvěře, ale soustředil se na práci a dost dlouhou stopu vypracoval bez problémů za 4. Z krásného srnce na konci měl velkou radost a byl zklamán, když ho někam odvezli, a nechtěl opustit místo nálezu. Lesní disciplíny jsme jako loni zvládli se samými čtyřkami a s pochvalou rozhodčího na barvě, který řekl, že je pro něj čest sledovat takového psa při práci. Po nevydařené pátku to byla určitá náplast, ale na druhou stranu o to více nuly mrzely. Večer Andy trávil v autě a já v restauraci, kde se tančilo a promítaly se fotky s pátku a soboty.

Neděle 17. 8.

Poté, co jsem se u snídaně dověděla, že vlečky se konají v jeteli, mě přešel humor, protože Andy v příliš hustém porostu nosí nerad. Navíc zase začlo lejt. Po nástupu jsme vyrazili na dohledávky. Bohužel fakt jetel, a ještě k tomu mokrý. Když jsem viděla Andyho, jak zamračeně, leč statečně hopká po stopě, protože jetelem normálně nemůže běžet, bylo mi jasné, že se blíží katastrofa. Navíc délka kroku zakladatele vlečky byla pořádná, takže vlečka měla spíš 200 metrů než kroků. Ani s brýlemi jsem neviděla, zda v dálce mezi porostem Andy něco nese nebo ne. Když jsem viděla, že nenese, dostal povel. Na to se ale jen zarazil a nechtěl jít ani pro králíka, ani ke mně. Po přivolání jsem Andyho vyslala znovu na stopu. Došel téměř ke králíkovi, na povel Aport nereagoval. Začal se vracet a na závěr se zarazil uprostřed louky, dělal, že něco našel, sedal si a všemožně se snažil vypařit někam do vzduchu, aby nemusel jít ani pro králíka, ani ke mně. Co nejsladším hlasem, dusíc v sobě vztek, jsem ho zavolala a připnula. Šli jsme si vyslechnout další nulové hodnocení. Chuckovi se jetel taky nelíbil, tak donesl králíka snazší cestou k autům a na pár povelů k vůdci, takže sklidil jedničku. Poté si s Andym vyměnili informace (po každé disciplíně se šli očuchat a šťouchli do sebe čumákama, asi se na nás domlouvali) a šlo se na pernatou.

Andík rychle naše zvěř, ale nést se mu ji nechtělo. Tak tam do ní šťouchal, vytrhl nějaké peří, a když to trvalo dlouho, dala jsem holt povel Aport za cenu bodu dolů. Andy slepici přinesl a předal. Ovšem načatou. Takže ostuda jako dům a k tomu místo trojky nula. Solidární Chuck pak celých deset minut předstíral, že slepici nemůže najít. To teda byly výkony! Jeli jsme na oběd a byli celí skleslí. Takže jednou dole, pak nahoře, a teď zase dole.

Odpoledne jsme jeli na velké pole. Byly šedé mraky, ale k tomu slunce a vítr. Bezva na focení. Před naším příjezdem prý běžel po strništi zajíc. Uvidíme. Andy se těšil, tak jsem se obávala, aby zase nezdrhl do porostu podél pole. Ale co to? Z Andyho jako by se stal ohař na memoriálu Podhajského. Slídil ze strany na stranu, poslouchal na píšťalku, udržoval si kontakt. Pak dorazil k té stopě zajíce (asi 10 minut staré) a začal ji hlasitě sledovat až daleko k okraji pole. Před porostem se zarazil (!) a ohlédl, co dál. Připískala jsem ho zpět. Radostně na mě vyskočil a na pokyn rozhodčích jsme pokračovali ve slídění, opět poslouchal jako hodinky. Tak to se Andymu povedlo, dostal velikou pochvalu od rozhodčích a v očích místních si napravil reputaci (po jeho výkonech ho měli za trdlo). Můj psychický stav to však už dokázalo zlepšit jen nepatrně. Nejradši bych šla na dvě tři hodiny štípat dříví a vyzuřit se u toho.

Memoriál nakonec dokončilo 5 psů z jedenácti, zvítězil drsnosrstý Rigo Kinetik s Miloslavem Petrášem (výsledková listina). Andík tentokrát, poprvé v životě, uzavíral startovní pole. Chyběly nám body ze 4 disciplín, tak není divu, i když jsme pak kromě kachny měli ze všeho čtyřku. Závěrečné gratulace na nástupu už byly po mě jen mučením, protože gratulovat nebylo k čemu (když pomineme tu krásnou barvu a krásné slídění). Pomalu jsme všechno sbalili a vydali se domů, navigace tentokrát musela být zticha. Automapa a cedule u silnice mi zatím tak nějak vyhovujou víc. Dříví ke štípání se nikde nenašlo, a tak jsem musela (a Andy taky) do úterý počkat, než mě to přejde.