KBS KCHJ ČR 2014

4.– 5. 10. 2014 – Hradec Králové

Ačkoliv poslední měsíce přinesly spoustu jiných záležitostí, kvůli nimž zbylo málo času na tréninky a přípravu, přeci jen jsme na podzim naplánovali ještě nějaká soutěžní klání. Prvním z nich měl být nultý ročník Poháru Českého středohoří, kam jsme nakonec nemohli odjet kvůli nemocem – já jsem celý týden před soutěží bojovala s následky těžkého úpalu a Andy ve čtvrtek skončil u veterináře kvůli bolesti, způsobené ostrými úlomky hovězí kosti, kterou jsem mu nechala déle, než bylo vhodné. Měl poraněnou sliznici žaludku a dostal preventivní léky na zamezení vzniku možné infekce.

Další akcí v pořadí proto byla Klubová barvářská soutěž Klubu chovatelů jezevčíků. K pořádnému tréninku barvy jsme se nedostali vzhledem k dalším zdravotním potížím v rodině a s tím spojeným cestováním za lékaři, takže jsem spoléhala na Andyho schopnosti. Nakonec letos přivezl stříbro z barvářské speciálky a na memoriálu R. Kristla měl lesní disciplíny za plný počet bodů. Smůla nás však zřejmě nehodlala opustit.

Pátek 3. 10.

Potíže začaly už před odjezdem. Nalézt na internetu nějaké volné ubytování v Hradci za normální cenu bylo téměř nemožné (konala se Zlatá přilba). Ubytovna jmenovaná v propozicích už byla obsazená. Nakonec jsem uspěla v jakémsi rodinném penzionu Jitka. Paní „Jitka“ mi však den před odjezdem smskou sdělila, že má „technické potíže“ a že mi sehnala jiné ubytování, a sice v „hotelu Alexandria, pobočka ubytovna Aleš“. Po kreativním hledání na internetu jsem zjistila, že se jedná o kongresový hotel Alessandria, který provozuje též ubytovnu pro dělníky, ale vzhledem k fotkám hotelu jsem doufala, že to bude přijatelné. Nic jiného v tu chvíli stejně nezbývalo. Desetipatrový hotel jsme našli celkem snadno, byť jsme již dorazili za tmy. V recepci nazdobeného nóbl přízemí se právě recepční vybavovala s nějakou paní, tak jsem si stoupla do fronty. Paní se ptala na cestu kamsi a recepční jí radila, že rozhodně nemá chodit pěšky, protože jsou tam všude cikáni a je to nebezpečné. Jen jsem doufala, že nehovoří o cestě na zmíněnou ubytovnu Aleš.

Když na nás přišla řada, začala recepční hledat v počítači moji rezervaci (kterou jsem si předem telefonicky ověřila). Poté si začala něco šuškat s druhou pracovnicí. Obávala jsem se, že půjde o chybu v rezervaci, ale problém byl jinde. Ta dobrá žena mi oznámila, že mám jet výtahem do 9. patra a jít pěšky do 10. patra hotelu, kde se nachází „ubytovna“. Dále mi objasnila, že výtah do 10. patra nejezdí, neboť „to statik nepovolil“. Poslední informací bylo, že pokud bude na pokoji nepořádek, neuklizeno nebo cokoliv strašného (napadla mě v tu chvíli mrtvola), že mám přijet zase dolů, a ony tu pokojskou vzbudí „a prostě tam půjde uklidit“. „Víte, paní Peláková, my tu máme opravdu strašné problémy s pokojskýma.“ Všechny tyto informace mě jako hotelového hosta skutečně velmi zajímaly. Jako vystřižené z příručky „Nemožná marketingová komunikace“. Když jsem chtěla rovnou zaplatit vzhledem k tomu, že ráno odjedu v šest a v neděli také, trvala paní na tom, že mám jet nejprve nahoru a pokoj zkontrolovat, „aby pak nevznikly nějaké problémy“. Chápu, zkoušela, zda si po této záplavě jobovek nezakoupím apartmá v nižším patře za dva litry.

Nuže, vyjeli jsme vypolstrovaným výtahem do 9. patra. Bylo zde šero, nicméně proti 10. patru to byla nasvícená promenáda. V 10. patře totiž vládla tma. Vypínač na schodišti nefungoval, takže jsem se psem v náručí a batohem na zádech vstoupila doprostřed chodby. Vpravo bylo trochu vidět, světlo sem pronikalo z některých otevřených pokojů, po chodbách se míhali ruští či ukrajinští dělníci, kteří procházeli zřejmě do kuchyňky. S nepřístupným výrazem jsem se tedy šla podívat na některá čísla dveří. Logicky z toho vyšlo, že náš pokoj bude na druhé straně chodby, tam, co byla úplná tma. Naštěstí byl hned za půlkou, takže jsem číslo jakž takž rozeznala. (Vypínače na chodbě nejen nefungovaly, ony zde vůbec nebyly, díry do zdi byly zaslepené krytkami.) Odemkla jsem, vlezla dovnitř a zamkla za sebou. Pokoj byl načichlý starým kouřem z cigaret a starými odpady, ale jinak bylo uklizeno. Nábytek a koupelna pamatovaly soudruha Husáka. Výhled byl ovšem famózní. Desáté patro v Hradci, to vidíte celé město. V devět jsme se ještě nepozorovaně vytratili a šli na procházku po okolí. V noci Andy moc nespal, protože štěkal na hluky, jež se linuly z chodby.

Sobota 4. 10.

Po nepříliš dobrém spaní jsme bez potíží vstali a v půl sedmé už jsme ujížděli mlhou a tmou po výpadovce na Olomouc. Byly 4 stupně a naše nové auto nás vyděsilo dosud neslyšeným zvukem, jímž upozorňovalo na možnost náledí. Tápání v mlze v obci Hoděšovice jsme zdárně absolvovali a za chvíli jsme po žluté turistické značce (není nad to mít v autě dostatek map :-)) přijeli na místo srazu.

Po hodině mrznutí jsme si vylosovali nepříliš skvělé číslo 10, které znamenalo, že budeme ve druhé skupině pejsků chodit na disciplíny jako poslední (bohužel los nás pak určil jako poslední i na barvu). Poněkud ztuhlí jsme se odebrali plnit disciplíny odložení a vodění. Andy obojí zvládl za 4, takže jsme mohli jít čekat k pohostinné Mazurově chalupě. Sluníčko už začínalo trochu hřát, tak to bylo lepší.

Po polední pauze nás čekaly barvy. Na řadu jsme se dostali v půl třetí. Dělalo mi starosti, že Andy se od pátečního večera nenapil (v rozrušení na zkouškách se to stává, pokud není zrovna vedro), dokonce jsem měla pocit, že pil naposledy doma. Soustředění také postupně opadalo. Když jsme vyrazili na stopu, bylo jasné, že to nebude jednoduché. Všude byly stopy po ranním pobytu černé zvěře a Andy poskakoval a nasával pachy, dokonce se pokusil se válet a naparfémovat si kožich. Postavila jsem ho zpátky na všechny čtyři, ale další práce byla podobně roztěkaná. Brzy jsme měli bod dolů. V druhé půlce už jsme se octli doslova v prasečím ráji. Dvě kaliště, rozrytá zemina, cestičky ve vysoké trávě. Andy nevěděl, kam dřív, a na barvu skoro jako by zapomněl. Došli jsme s odřenýma ušima, v podstatě už jen na příkaz, kdy jsem se snažila být přiměřeně přísná, ale tak, abych psa neodradila úplně. Společnými silami jsme dorazili k srnci a mně běželo hlavou, že v danou chvíli je jednička ještě úspěchem. Po třetím troubení chyby jsem měla z Andyho pocit, že už práci vzdá, že ho to nebaví. Tréninky nám zkrátka chyběly a prožité útrapy během září si vybraly svou daň v podobě nesoustředěnosti.

Od Mazurovy chalupy jsme odjížděli kolem páté a vydali jsme se ještě na výlet do Třebechovic, protože na ubytovnu se nám skutečně nechtělo. Tady jsme navštívili restauraci Černý kůň a dali si tu jakési těstoviny k večeři. Restaurace je hezká, ale dovedu si představit, co by o daném pokrmu asi řekl Zdeněk Pohlreich. Bazalkové pesto fakt vypadá jinak. Jako azyl to ale bylo dobré, dělali jsme s Andym, že jsme turisti (ve volných chvílích jsem studovala mapu). Vida, jak je turistická mapa všestranně užitečnou pomůckou!

Večer jsme dorazili na tu hnusnou ubytovnu (kdyby všichni ti cizinci tušili, co se skrývá v 10. patře, kam výtah nejezdí!) a šli ležet. Za dvě hodiny jsme se ještě vyplížili na večerní procházku. Spalo se líp, protože unavený, nažraný dokonce už i pořádně napitý Andy spal jako dřevo.

Neděle 5. 10.

Ráno budíček o trošku později, ale pořád ještě pro lidi typu sova nekřesťansky brzy. Rádi jsme však opustili podivný hotel křížený s dělnickou ubytovnou. Mlha nebyla, jen takový opar, zima byla menší, asi tak sedm stupňů. Čekalo nás pouze nahánění, oblíbená disciplína Andyho a trochu adrenalinu pro mě. Všichni předchozí pejsci z naší skupiny nahánění zvládli pěkně, hlásili, zvěře bylo dost. Znervózňovala mě (a nejen mě) jen silnice, odkud byl slyšet hustý provoz. Snad není tak blízko, jak se zdá. Andy důkladně proslídil určenou stranu u cesty a rozesmátý se vrátil. Rozhodčí veleli poslat jej znovu na druhou stranu. Za chvíli Andy hlasitě vyštěkl a hnal zvěř. Diváci přihlížející z nedaleké cesty mi pak vyprávěli, jak se z lesa vyřítil daněk, přesadil přes cestu a metrový příkop, záhy po něm se vyřítil Andy, vznesl se nad příkop a – protože není strýček Fido a neumí létat za pomoci uší – naboural do protější stěny příkopu. Poté se oklepal a pokračoval hlasitě za daňkem. Po asi deseti minutách nahánění se hezky vrátil ke mně a od všech přítomných dostal velkou pochvalu, od rozhodčích čtyřku a zápis hlasité nahánění do rodokmenu.

Soutěž jsme tak zakončili s pěkným bodovým skóre (samé 4 a jedna jednička), ale díky známce z barvy jsme spadli do III. ceny a skončili třetí od konce před dvěma pejsky, kteří neobstáli. Společný oběd za odměnu však Andyho neminul (Andy maso a já zelí s knedlíkama dle vzájemné dohody o spolupráci) a dokonce jsme za naše 14. místo dostali i drobné ceny. Soutěž byla perfektně zorganizovaná, s přátelskou atmosférou, počasí vyšlo, honitba opravdu zazvěřená, ač se jedná o městský les hojně využívaný k rekreaci Hradečáků (cyklisté, houbaři, turisté). Vítězem se stal trpasličí drsňák Devil z Hradu Ronova vedený MVDr. Karlem Bukovjanem.

Andy glosuje: Na soutěž jsem se těšil, ale bylo tam hodně čekání, tak jsem se dost nudil. Odpoledne jsem měl hlad, žízeň a moc se mi pracovat nechtělo. Znáte to, radši bych si dal něco dobrýho a zalehnul. Jenže šlo se na barvu. Zrovna když všude bylo tolik stop. Moc jsem se nesoustředil, spíš bych si tak něco opravdovýho vystopoval a prohnal. Panička byla ze mě dost zoufalá, tak jsem se na konci trochu snažil, ale bylo už pozdě. Takový ty větvičky jsme sice dostali, gratulovali nám a zahráli, ale na paničce jsem poznal, že jsme to moc nezvládli. V neděli jsem se fakt snažil, abych udělal všechno dobře. Měl jsem za úkol už jen nahánění, to se mi povedlo krásně. Jinak se to ale už moc vylepšit nedalo. Panička se ale na mě vůbec nezlobila a dala mi velikej kus masa, takže mi připadá, že jsem to zas tak strašně nepokazil. Ale trochu jo.