Pohár Středočeské pobočky

27.–28. 4. 2013  Březina (OMS Rokycany)

Letos jsme zahájili zkouškovo-soutěžní sezónu hned na jaře klubovou soutěží Pohár Středočeské pobočky, kterou již po páté uspořádal Klub chovatelů jezevčíků ČR, tentokrát ve spolupráci s OMS Rokycany. Soutěž se skládala z lesních a barvářských zkoušek a zúčastnilo se jí 17 pejsků.

Sobota 27. 4.

Jako vždy bylo první náročnou disciplínou pro mě i Andyho brzké ranní vstávání. Protože jsme ale slíbili spolujízdu další účastnici Lucce s malým drsňáčkem Vigem, zodpovědně jsme uposlechli budík a vydali se na cestu přesně podle plánu. Kolem půl osmé jsme byli na místě – u zámku Březina nedaleko Rokycan. Po přivítání s ostatními a voňavém kafíčku nastalo rozlosování. Tentokrát nám připadlo číslo 8, což znamenalo, že odjíždíme k Holoubkovu do honitby Mýto. Po slavnostním zahájení s krásným tříhlasým vystoupením trubačů jsme nasedli do aut a po malém bloudění u Volduch jsme dorazili k místu konání lesních zkoušek.

Na nástupu nás rozhodčí rozdělili na dvě skupiny a vyšší čísla 6, 7,8, a 9 odeslali na polní disciplíny – tedy slídění s hodnocením hlasitosti, nosu, chování při výstřelu a také poslušnosti. Konání zkoušek se zřejmě mezi zvěří neutajilo, takže všichni zajíci se stačili včas schovat, zahlédli jsme jen jednoho v dálce pod námi, to už ale zkoušený pes byl dávno na jiném místě. Putování po poli bylo zdlouhavé a stále nebylo na čem vyzkoušet hlasitost. Jedné z jezevčic se to nakonec podařilo na srnci, takže když přišel na řadu Andy, byl rovnou odeslán z pole do lesa, protože rozhodčí viděli zajít do lesa vysokou. Nemám toto řešení ráda, protože pokud chci po psu slídění na poli a hned mu dovolím zaběhnout do lesa, kam s ním nejdu, stane se z toho nahánění. Andy si v lese v 99 % případů nějakou zvěř najde a následné slídění na poli, kdy má předvádět „systém“, už ho nebaví (a mě taky ne, protože je to z psího i lidského pohledu nesmyslné). Téměř okamžitě se ozvalo Andyho důrazné hlášení, ve kterém byl patrný i moment překvapení – jak by ne, vysokou viděl poprvé. Jak se dalo očekávat, vytáhla jej hluboko do lesa a s návratem byla trochu potíž, půlhodina byla dodržena s odřenýma ušima a s přihlédnutím k tomu, že byl za zvěří. V tu chvíli jsem však byla ráda, že se vrátil, známka nebyla tak důležitá.

Rozhodčí však známku zatím neudělili – slídění jsme museli ještě předvést a pro hlasitost jsme ještě měli pokusit vyslídit zajíce. Vydali jsme se zpět a Andy měl slídit na oranici a poté na zeleném porostu. Vzhledem k absenci zajíců však pro něj tato činnost nebyla zajímavá a navíc byl uběhaný z nahánění, takže sice celkem pěkně poslouchal na ruku a měnil směr, ale slídil na kratší vzdálenost a ke konci ztrácel síly. Rozhodčí nám vytkli, že bylo příliš mnoho povelů a dali nám ze slídění dvojku s tím, že hlasitost se musí ještě vyzkoušet, stejně jako u dalších dvou pejsků. Protože čas běžel a už jsme po polích běhali tři hodiny, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jeden pejsek nakonec na zajíce narazil u zahrady a rybníků v dolní části pole, zatímco s Andym a jezevčicí Fatimou jsme zamířili k porostu mladých boroviček, kam jsme viděli vběhnout zajíce. Vypuštěná jezevčice se vydala po jeho stopě, ale ušáka se jí najít nepodařilo. Po chvíli se vrátila a na stejném místě jsme zkusili vypustit Andyho. Ten byl za chvilku úspěšný a předvedl čtyřkovou hlasitost a čtyřku dostal i z nosu, zatímco z poslušnosti trojku kvůli pomalému návratu z nahánění. Dvojka ze slídění mě mrzela, protože praktické schopnosti něco vyslídit předvedl Andy krásně a ani na poli mi jeho výkon nepřišel tak špatný, nicméně rozhodčí na této soutěži posuzovali přísně a nedalo se nic dělat.

Po přestávce na občerstvovacím stanovišti jsme se vydali plnit lesní disciplíny. Jako obvykle jsme byli na barvu vylosováni jako první. Zahájili jsme samozřejmě následováním, které chodíme navolno. Rozhodčí Košan nejprve všechny upozornil, že se zakazuje jakýkoliv povel, včetně sykání a šoupání nohama, které někteří vůdci mají nacvičené (a které podle mě nijak v praxi nevadí, pokud jde opravdu o nenápadné usměrňující povely). Na to se pak začal plížit pár kroků za námi, aby mohl zaslechnou případné sykání nebo šeptání povelů. V této podivné formaci jsme se bez povelů doplížili až ke střelci, přičemž Andy šel pěkně, jednou se o necelý metr předběhl, ale sám se zařadil zpět k noze, nemohla jsem mu nic vytknout. Nicméně rozhodčí nám dali trojku, prý za toto předběhnutí. Budiž – pokud byli takto přísní na každého.

Barvu šel Andy pěkně, cestou sice ukázal některé jiné stopy, ale vždy se sám vrátil na barvu a dokončil ji se čtyřkou. Následovalo vodění na řemeni. Presto, že se konalo v blízkosti kusu položeného na konci barvy, Andy mi věnoval pozornost a nikam netáhl. Očekávala jsem, že nebudeme mít s touto poslušnostní disciplínou problém. Rozhodčí Košan zdůraznil, že půjdeme tři kroky za ním, a než jsem stačila říct Andy, k noze!, byl už deset kroků před námi. Protože dále kráčel vysokou rychlostí a přes překážky, už se nám ho dohnat nepodařilo. Zpětně jsem litovala, že jsem se o to vůbec pokoušela, protože Andy chodí pomalu (a to mi v lese přijde normální) a zbytečně jsem napínala vodítko. Kdybych rychlost ignorovala, mohli jsme mít možná jeden bod dolů, ale takto jsme přišli o tři body a dostali trapnou jedničku. Ta nás samozřejmě hodila do III. ceny.

Po skončení prací na barvě jsme šli ještě na nahánění, to už bylo asi šest večer a přišel velký dešťový mrak, v lese se sešeřilo a už jsme byli unavení nejen my, ale i psi. Andy však radostně zaběhl do houštiny a za chvíli už diovoce hlásil. Rozhodčí, který byl na kraji houštiny, přišel a oznámil nám, že Andy má prasata. Poté mě ještě informoval, že pokud Andy narazil na bachyni s malými, že má tedy „pořádnou smůlu“. Tím mi tedy nepřidal na náladě, měla jsem obavy i bez toho. Podle hlášení jsme poznali, že Andy točí prasata v houštině, ale nakonec se nechal asi během pěti minut připískat, když viděl, že za ním nikdo nepřichází. Vysloužil si obdiv přítomných za své honičské vlohy a ukázal, že právem nosí titul Diviačiar. Byla jsem ráda, že máme náročný den za sebou. V Praze jsme při návratu přijeli do hustého lijáku a na některých silnicích byla úplná potopa, mysleli jsme na barvy, které nám moknou v lese a čekají, jak si s nimi zítra poradíme.

Neděle 28. 4.

Podobně jako na podzimních všestrankách byla neděle pošmourná a deštivá. Opět jsme na Florenci nabrali spolucestující Lucku s Vigem a zamířili znovu na západ. Lucku jsme nechali podle domluvy s ostatními na pumpě v Mýtě, odkud měla odjet na lesní zkoušky, a sami jsme jeli opět na zámek Březina. Za okamžik už jsme v koloně odjížděli do honitby Březina. Nižší čísla šla na barvy, naše skupina 6-9 na drobné disciplíny. V lese pořád mrholilo a oproti včerejšku byla dost zima, ale ke krutému lijáku, který nás trápil na všestrankách, to mělo naštěstí stále daleko.

Jako první se zkoušelo nahánění. Oba pejskové před námi našli zajíce a pěkně hlásili. Totéž se brzy po vypuštění povedlo Andymu, takže si opět užil lovecké vášně. Přišel do deseti minut a hned následovalo odložení. Odkládali jsme v prostoru, kde předtím probíhalo štvaní zajíce, což bylo celkem obtížné, viděla jsem, jak Andy se zájmem zkoumá vůně v okolí svého odložení a trochu jsem trnula, jak to dopadne, ale ležel vzorně celých pět minut. Cestou zpět se zkoušelo vodění na řemeni. Rozhodčí Plašil šel před námi běžnou rychlostí, takže jsme neudělali chybu a ze všech tří disciplín jsme si odnesli známku 4.

Po příjemné přestávce u ohníčku s vůní klobás jsme se vydali na barvy. Ani mě nepřekvapilo, když opět Andyho kartu vylosovali jako první. Dopolední skupina měla z barev jedničky a dvojky, nikdo nestačil na první cenu – přes barvy prý vede mnoho stop zvěře a máme se na co těšit. Následování jsme předvedli za plný počet bodů a na barvě jsme nakonec měli tři krizová místa. Na prvních dvou se mi podařilo Andymu v klidu vysvětlit, že si přeju sledování barvy, ne stop srnčího a zajíců, a pokračovali jsme dál. Andy si vesele vykračoval a zdálo se, že mu noční déšť čtení barvy nezkomplikoval. Kousek před koncem, který už jsem tušila vzhledem k překonané vzdálenosti, dal Andy najevo, že větří nějaký pach. Bohužel jsem se domnívala, že je to pach kusu položeného na konci barvy, a uvěřila jsem mu, když mě opakovaně na povel Barva! táhl určitým směrem. Když ale po 15 metrech vyštěkl, bylo mi jasné, že sleduje živou zvěř. V tu chvíli nám rozhodčí odtroubili chybu. Zbytek, asi pouhých 30 metrů, už jsme došli bez potíží a dostali z barvy 3. Práce Andyho však byla pochválena jako jedna z nejlepších a nejlepší dnešní. Mně se také velmi líbila, zejména proto, že i přes mnoho atraktivnějších pachů Andy sledoval barvu a poslouchal moje připomínky.

Pak už jsme měli volno a strávili jsme pěkné chvíle u občerstvovacího stanu. Andy dostal kousky masa z guláše a opekla jsem mu slíbeného buřtíka. Po návratu všech ostatních soutěžících jsme odjeli zpět na zámek, kde jsme absolvovali obvyklé zdlouhavé čekání na vyhlášení výsledků, zatímco rozhodčí statečně bojovali z horou administrativních úkolů. Soutěž zakončilo slavnostní vyhlášení vítězů a předávání cen, opět za doprovodu trojice trubačů. Vítězem celé soutěže se stal hladkosrstý standard Caramelo ze Zelené mýtiny, který vyhrál jak LZ, tak BZ. Druhé místo na BZ obsadil dlouhosrstý standard Chido ze Slavkovské dědiny a třetí se umístil Andy ze Záhořských luk. Stříbro na LZ vybojoval drsnosrstý standard Fraser Grand Amity a třetí byl Chido ze Slavkovské dědiny.

Andy glosuje: Čtyři nahánění za dva dny, to bylo teda skvělý. Setkání s jeleny mě nejdřív trochu překvapilo, protože doteď jsem znal jenom srnce, ale hned jsem se za nima pustil. Když jsem zjistil, že jsem už nějak moc daleko od paničky, a jeleni stejně byli bůhvíkde, vydal jsem se na své stopě nazpátek. No to vám byla dálka. Slyšel jsem, jak panička nervózně píská, tak jsem běžel, jak to šlo, ale stejně jsem byl asi dost dlouho pryč. Podle mě to ale stálo za pokus, málem jsem toho jelena chytnul! Běhání na poli mě pak nebavilo, ale co bych pro paničku neudělal. Ona si vždycky přeje, abych běhal, kam ukáže, tak jsem se často otáčel, abych věděl, kam to má bejt. Rozhodčím se to prý ale stejně nelíbilo, měl jsem dělat, že hledám zajíce. Žádné stopy jsem sice nenašel, ale šlo o to divadlo, jestli mě chápete. Zajíce jsme našli o chvíli pozdějš, tak to jsem si zase trochu zaběhal. No a večer prasata. Navíc jsem dostal velkej kus klobásy, která někomu při opékání spadla do ohně a nikdo ji nechtěl. A druhej den mi panička dala maso z guláše a ještě mi opekla velikýho buřta jako odměnu za moje snahy při soutěži. Udělal jsem jí radost na barvě, protože to mě baví, a poslušnej jsem taky byl hodně. Podle mýho mínění mi klidně mohla opéct dva buřty, ale i tak jsem byl se stravováním spokojenej. Panička říká, že je to nezdravý jídlo, ale že občas se to může, jako odměna. Z dalších přínosů této soutěže bych rád zmínil jezevčice Fatimu a Ginu, které byly se mnou ve skupině a byly hrozně sympatický. Do Fatimy jsem se pak trošku zamiloval. Myslím si, že tento víkend ze psího pohledu neměl chybu.