Memoriál R. Kristla 2013

16.–18. 8. 2013 – Šanov

Příprava na memoriál v letošním tropickém létu byla hodně náročná. Vlézt do rozpáleného auta a v pozdním odpoledni v něm strávit hodinu na cestě do honitby stálo leckdy dost úsilí, ale když už jsme byli na poli, byli jsme s Andym šťastní. Vždyť nás to baví! Letos jsme trochu potrénovali jak s kamarádem parsonem Bronym (to hlavně aporty kachny), tak zejména s křepelačkou Kačenkou a jejím páníčkem Milanem (všechny aporty). Barvy jsme trénovali sami staré a dlouhé, protože jsme předpokládali účast na barvářské soutěži v Německu, na niž jsme nakonec neodjeli, protože do poslední chvíle nebylo jasné, zda je místo i pro náhradníka, zkomplikovala se nám i doprava a přibyly pracovní povinnosti. Hodně času jsme strávili také u několika našich oblíbených rybníků, a to jak s dummy ve tvaru kachny (nevěřili byste, kolik lidí si pokaždé tento předmět s oranžovým zobákem a oranžovým pruhem okolo krku splete s opravdovou kachnou!), tak s kachnou opravdovou, která se Andymu líbí mnohem více. Opakování drobných disciplín jsme se věnovali průběžně, a tak jsme na memoriál jeli připraveni celkem podle představ.

Pátek 16. 8.

Kvůli pracovním povinnostem jsme vyrazili o trochu déle, než jsme chtěli. V Rakovníku už nás telefonicky sháněli pořadatelé, protože za půl hodiny mělo začít norování. Do Pavlíkova už to však nebylo daleko a navíc se čekalo ještě na jednoho opozdilce, takže příjezd jsme zvládli. Andy omrkl prostředí a brzy pochopil, že bude norovat. Po nástupu, kdy jsme vylosovali dárkové balení rakovnického piva s plackou číslo šest (vtipné oživení losování!), se už začal vyloženě těšit, protože poznal, že je soutěž a bude zábava. Když přišel na řadu, z neznámých důvodů při vstupu do nory mírně zaváhal, vstoupil do ní opatrně jako princezna do dračí sluje. Nakonec se ale rozběhl a čas 51 sekund mu na očekávanou trojku ještě stačil.

Po norování jsme v tradiční koloně vyrazili do Šanova. Po jistém zádrhelu, kdy jsme se na úzké silnici v zatáčce setkali s rozměrnými zemědělskými stroji, jsme přijeli k lesu nad obcí. K hrůze většiny vůdců byla pro každého psa vyznačena jiná dráha, přičemž se vypouštělo uprostřed porostu směrem k okraji lesa, na který navazovalo  pole. (Původně se předpokládalo vypouštění od pole do lesa, ale otočil se vítr. Otázkou je, zda vůbec lze v přírodě počítat s tím, že vítr bude respektovat předem vyznačená stanoviště – například Andy již neměl prase zcela proti větru, ale s mírným vánkem bočním, i když nám zrovna téměř nefoukalo, na rozdíl od prvních psů.)

Zkoušelo se bez pachové stopy natažené k praseti. Je to tak ve zkušebním řádu, proto si tato disciplína vysloužila název „létající prase“, ale rozumní rozhodčí nechávají k praseti táhnout vlečku se spárky či škárou, případně se táhne prase, aby bylo psu jasné, co se hledá. Podle názoru zkušených myslivců a kynologů je nesmyslné, když se pes vypouští k hledání navolno a nemá k dispozici stopu. Tím se ze zkoušení stala loterie. První vypadl hladkosrstý Cato ze Zelené mýtiny, který měl na trase houštinu a v ní srnčí. Zkoušel se domluvit s vůdcem, naznačoval mu, že má zvěř, ten ho posílal kupředu a pes nechápal, proč. Nakonec srnčí vyhnal a měl po disciplíně. Další dva psi měli přehlednější les a celkem silný vítr, takže prase vyhledali. Protože vyzkoušení osmi psů tímto způsobem zabralo asi dvě hodiny, šli jsme na řadu až v sedm, takže v tuto dobu byl okraj lesa plný stop od vycházející zvěře. S nedobrým pocitem jsem vypustila Andyho, raději bez povelu hledej, protože ten používám k vyslání na nahánění. Ztratil prasátko! Andy pochopil, že nemá někam zmizet, ale nevěděl, co tedy jiného. Chodil blízko před námi a ověřoval snaživě stopy, motal se hodně dokola, asi šlo o stopy zaječí (zajíce tam předtím spatřil kolega). Nakonec se nechal vyslat kupředu, ale bylo smutné pozorovat, že prase v nose nemá a jde příliš doleva, zatímco pro vítr by bylo lepší jít doprava, neboť šel mírně z levoboku, ačkoliv byl téměř neznatelný. Andy došel asi na šest metrů ke kusu, bez známky toho, že by jej navětřil (kdyby ano, šel by k němu, tím jsem si jistá). Otočil se a cestou zpět, ještě hodně daleko ode mě, našel srnčí stopu. Rozběhl se do houštin a za chviličku už hlásil. Hlavou mi proběhly všechny ty tropické tréninky, cesty, naděje – teď máme nulu, ačkoliv hlavní soutěž ještě ani nezačala.

Šla jsem Andyho odchytit, prohlédla si krásného srnce, který před ním prchal, a vrátili jsme se vyposlechnout si nepěkné hodnocení. Další dva účastníci po nás vypadli také, jejich lokality byly rovněž plné čerstvých stop, asi i od toho „našeho“ srnce. Čtyři účastníci vrcholného memoriálu jezevčíků  po úvodních, v podstatě formálních disciplínách, už mohou jít soutěž jen mimo oficiální pořadí, pokud budou chtít. Debatujeme u aut a většinou se shodujeme, že šlo o organizační chybu, byť bylo vše v souladu se zkušebním řádem. I když mám za to, že zkušební řád zkoušení na stopě umožňuje i nyní a nezakazuje vytvoření stopy k praseti, pokud se zkouší na jiném místě než při vypracování nepobarvené stopy. V novém zkušebním řádu by se disciplína Chování u kusu měla zkoušet zase na stopě, jako tomu bylo dříve, což je podobnější praxi.

Andy sedí smutně v autě a nerozumí tomu, co provedl špatně, protože cítí moje emoce. V půl deváté se teprve jedeme ubytovat, majitelka místního penzionu Na statku je už nervózní, že ohlášení hosté nepřijedou, tak ji uklidňuji, že jsou na cestě. Následuje kratší posezení v místní restauraci, kde probíráme dnešní smolné odpoledne a různé radosti a záležitosti mysliveckého a kynologického života. Andyho, který se na penzionu konečně najedl, beru s sebou a nálada už je o něco lepší.

Sobota 17. 8.

Oběhneme s Andym šanovskou náves a v půl osmé zasedáme k bohaté snídani. Je toho tolik, že se to vůbec nedá sníst, natož před soutěží. Andy dostává na rozjezd šunku a za chvíli odjíždíme na druhý konec obce, kde se nachází krásné Lesní divadlo, základna soutěže. V devět už stojíme v řadě proti rozhodčím, kteří jsou na pódiu – je nás všech osm, páteční nuly jsme vzali sportovně a jdeme ukázat, že naši pejsci jsou pašáci. Za chvíli odcházíme k blízkému rybníku na aport kachny z vody. V záloze je připravena setřice Berit, Andyho oblíbená spolužačka z loveckého výcviku, ale žádný z jezevčíků pomoc nepotřebuje, kachnu přinesou všichni. Někdo s krásnou předávkou, jiný o něco hůře, ale diváci jsou spokojeni a my s dvojkou docela také, loni jsme měli jedničku. Andy vyráží za kachnou s obvyklou vášní, protože vodu miluje, a už s ní plave zpátky a leze na břeh. Snažím se kachnu rychle uchopit, ale proklouzne mi rukou a navíc mi padá klobouk do vody. Rozhodčí se radí, ale nakonec ocení, že pes pracoval úplně bez povelů, a dávají nám dvojku. Tedy oproti loňsku zlepšení.

Ve dvojici s dlouhosrstým Chuckem Norrisem vyrážíme na pole, bude se slídit. Chuck má pětku, takže postupujeme v určité vzdálenosti za jeho vůdcem a rozhodčími. Andy tahá na vodítku a chce taky slídit, jazyk až na zem a oči navrch hlavy. Pak jsme na řadě a nashromážděná energie se ihned projevuje, Andy letí hlava nehlava dopředu a mizí za nedalekým horizontem, protože pole je trochu do kopce a blížíme se k vrcholu. Přicházíme k polní cestě a Andy nikde. Tuším, že obíhá kolo zpět, aby se podíval po srně, kterou předtím hnal Chuck. Předpoklad se ukazuje jako správný, Andy nás dobíhá zezadu. Potom tedy na povely slídí, ale nevypadá to bůhvíjak dobře – běhat po strništi, kde nic není, když okolo jsou keřovité porosty, kde je srnčí. To máš teda, paničko, nápady! Když martyrium na konci pole skončí, Andy je stále v dosahu a jde se vykoupat do bahnité louže na polní cestě, dostávám příkaz psa upoutat. Bohužel ale není konec, jdeme do jiné lokality, musíme najít zvěř. Cestou se Andy namočí ještě v rybníku a je vypuštěn na louku cca 20×70 m, aby slídil. Louka je obehnaná křovím a stromy a po levé delší straně teče potok. Andy běží jednou sem, podruhé tam, pak mizí v houští, samozřejmě. Projdeme louku a stoupneme si na okraj protějšího zoraného pole. Na mezi asi 200 m před námi vidím Andyho, vrací se k nám. Rozhodčí už jsou nervózní, musíme najít zvěř. Ať prý Andy slídí a neutíká. Zkouším mu to vysvětlit, ale myslí si o tom své, neboť on utíká právě proto, že hledá zvěř. Jdeme do louky s hustým neprostupným porostem. Ještě že mám tu páteční nulu! Nemusím se tolik nervovat. Andy to bere opět křovinami podél louky a za chvíli před námi hlásí. Běhá dokola, má zajíce. Zprava z pole se s rachotem blíží kombajny. Na tom poli někde Andy běhá. Ach jo, doufám, že co nevidět přijde. Pískám a rozesmátý Andy  se vrací. Vyzkoušíme ještě chování po výstřelu, to už se Andy sotva vleče. Nakonec dostáváme 2 ze slídění, 4 ze stopy živé zvěře a z hlasitosti a malou 4 z nosu. Hned nato se jezevčík naloží do potoka a rozhodčí nám mizí z dohledu.

Po příjemné polední přestávce v lesním divadle, kdy ovšem nemáme na jídlo ani pomyšlení, ale doplňujeme aspoň tekutiny, vyrážíme na aporty. Pernatou Andy hledá zprvu trošku neochotně, ale nakonec si dá říct, rychle ji najde a pěkně přinese, takže 4. Vlečku dělá pan rozhodčí poctivou, mizí nám z dohledu a já si říkám, že v tom vedru a na strništi budou mít naši chlupáči co dělat. Srstnatou zde zastupují divocí králíci s hmotností okolo 1,5 kg. Andy vybíhá na stopu, neomylně dojde ke králíkovi kdesi na obzoru a vrací se. Pak už vidím, že i s králíkem, no tak dobře. Už je na dohled a funí, dře se s tím a když přijde asi na 15 metrů, položí králíka na zem. Chvíli ho nechávám odpočinout, snad ho zase vezme. Ale Andy zkouší, jestli už mi to nestačí, a vydává se ke mně bez aportu. Co se dá dělat, bude povel, a tím pádem trojka. Aport! K mému překvapení se Andy neurazí, ale jde zpátky, králíka však mine. „Co děláš, Andy?“ zlobím se. Okamžitě udělá čelem vzad, králíka vezme, přinese a pěkně si sedne. No tak jo, máme tu trojku, hurá! Sobotní klání je u konce jdeme si dát zvěřinový guláš, napůl, jak jinak. Andy maso a já chleba s omáčkou. Pálí jako čert.
Potom se pokoušíme odpočívat v penzionu. Andy usne, přestože zvenku duní taneční hudba (v Šanově je právě pouť) a mísí se s muzikou kapely Ideál Band, která vystupuje na venkovním pódiu. Zavírám obě okna a čtu si asi hodinu v mapě. Kolem osmé vyrážíme s Andym do hospody. Na penzionu, kde jsme ubytováni v soukromí u paní ubytovatelky, chodí za dveřmi kocour a obávám se, aby Andy netropil nějakou neplechu. Navíc ani dveře pokoje nejdou zamknout. Tak Andy spí na zábavě u stolu a já povídám s kamarády, průběžně tančím a míchám víno s pivem (víno z Moravy nelze odmítnout, ale na žízeň je pivo lepší). Včas se však s Andym vytrácíme, abychom se na zítřek pořádně vyspali.

Neděle 18. 8.

Opět velikánská snídaně a poté přesun do lesního divadla. Dnes nás čeká les, což je dobře, protože má být ještě tepleji než včera, teploty vyšplhají přes 30 stupňů, a to nám v lese bude líp. K „vynulovaným“ soutěžícím z pátku přibyl další, jeden z drsnosrstých jezevčíků vypadl včera na nahánění. Memoriál v ceně mohou tedy dojít už jen tři psi. Odvážejí nás terénním autem do míst, kde jsou připravené barvy. Los určuje, že půjdeme první. Po následování, které zvládneme za 4, nastupujeme na barvu číslo 7 (šestka byla z nějakého důvodu vynechána). Stopa je připravená dost náročně, zejména poslední třetina se klikatí v mladém smrkovém porostu, že se mi tomu ani nechce věřit. Andy v průběhu práce dvakrát ukáže stopu zvěře, ale sám se vrací na barvu a krásně ji sleduje až k srnci. V cíli se trošku víc zajímá o igelitku se svačinou, kterou si tam položil trubač, ale to se mi docela podaří zamaskovat voláním: „Šikovný Andy, hezky našel srnečka!“Stoupám si za srnce a čekám na rozhodčí. Dostáváme úlomky a trubač zahraje a zazpívá hlahol. Andy se směje a já taky. Prý jsme vyfasovali nejtěžší stopu. Věřím tomu, byla opravdu memoriálová. Jdeme zpátky a budeme čekat, až si s barvou poradí Chuck.

Chuck se vrací s jedničkou, ale na rozdíl od nás patří ke šťastlivcům, kteří zůstávají v soutěži o pořadí. Další terénní vůz nás přemisťuje do lokality, kde proběhnou drobné disciplíny. Začínáme voděním na řemeni – trasa je vyznačená fáborky a vede malým údolíčkem, z kopce do kopce, proplétat se mezi stromy a zase z kopce do kopce. Pěkná trasa, na kterou mají rozhodčí hezký výhled. Andy překvapí, nejde ani rychle, ani pomalu, netahá z kopce a nevleče se do kopce. Dostáváme 4 a já si v duchu gratuluji, že jsem se vodění na řemeni před soutěží trochu věnovala.  Nahánění v Andyho podání znamená opět rozruch mezi místní zvěří. V úzké, ale dost dlouhé houštině si brzy něco najde (srnce, daňka?) a hlasitě žene nahoru lesem. Rozhodčí odcházejí, ať si psa po návratu upoutám a vrátím se k nim. Uf, doufám, že návrat se bude konat co nevidět. Zkouším Andymu nadběhnout, ale vrací se do houštiny, a tam ho nenajdu. Obcházím houštinu zpátky a rozhodčí už mě upozorňují, že se Andy vrací. Zavolám na něj, hezky se se mnou přivítá a dostává další 4. Potom už jen odložení – což po takové honičce Andy může jen ocenit. Ani se nehne, leží si na mechu a vydrží poctivých deset minut. Takže les se samými čtyřkami, paráda. Ale o to větší škoda toho pátku.

Vracíme se po lesní cestě a ve chvíli, kdy nám jede naproti auto, které nás má odvézt, na nás zaútočí včely, které kousek odtud vyplašil dřevorubec. Jedna bodá Chucka pod oko, ten se vyvléká z obojku a uskakuje dozadu, další mi naráží do krku a padá za triko, jiné bodají do hlav kolegy. Za pár vteřin nám dochází, co se děje, obíháme auto a utíkáme o kus dál. Včelu se mi podaří vyklepat bez toho, aby mě bodla. Zato u Andyho po návratu do Lesního divadla zjišťuji, že mu otéká pravý pysk. Asi včelu chytil, vypadá to, že ho píchla zevnitř, ale žihadlo nevidím. Za chvíli už ze strany vypadá jako setr.

A pak se poflakujeme, dáme si další guláš, spoustu vody (Andy), limonády, nealko piva (já), Andy spí, hovoří s pejsky a čekáme, až rozhodčí spočítají výsledky. Nakonec jsme s 359 body čtvrtí, nejlepší z „vynulovaných“. Kdybychom pátek nepokazili a měli z chování u kusu aspoň dvojku, jsme stříbrní – s 2 ze slídění bychom byli ve II. ceně. Na vyhlášení však přichází docela dobrá útěcha – dostali jsme cenu Nejlepší les. Za práci na barvě si to Andy opravdu zasloužil. Krásný obraz a plno dalších pěkných cen. Musím uznat, že tolik sponzorů se vidí málokde – za tím je velké úsilí organizátorů, to oceňuji. Celkově soutěž byla moc pěkná, v krásném prostředí, pořadatelé všechno zvládli na jedničku. Ačkoliv půlka soutěžících přišla předčasně o šance na medaile, zvítězil sportovní duch – bojovali jsme všichni až do konce, a to je na tom pěkné. Děkuji všem spolubojovníkům za pěknou atmosféru během soutěže i doprovodných zábav.

Andy glosuje: Tak jsem si nakonec cenu přivezl, i když jsem v pátek prý něco pokazil. Panička mi to vysvětlovala, ale stejně tomu nerozumím. Jinak jsem se dost snažil, zlepšil jsem si oproti loňsku čtyři disciplíny! Nejvíc se mi na soutěži líbila ta spousta zvěře, fakt jsem si zaběhal, potom malá setřice Tilda a to maso z guláše taky nebylo špatný. Pak jsem se dost pobavil na tý sobotní zábavě. Že se někdy lidi baví tím, že hrajou na kytary a zpívaj, v čemž já neshledávám nic pěknýho, to už jsem si zvyknul. Ale teď jsem viděl tanec! No to je ještě mnohem horší. Seřaděj se do dvojic nebo do kroužků a podivně se pohybujou, a do toho hlasitě hrajou jiný lidi na kytary a jiný nástroje. No představte si, kdybych vzal Tildu za tlapky a chtěl s ní tančit. To by si asi myslela, že jsem blázen. I když panička mi vyprávěla, že některý psi taky tancujou a dokonce v tom soutěží – se svýma lidma. Jsem rád, že já soutěžím v loveckých disciplínách. Na to aspoň jako jezevčík můžu bejt pyšnej.