Všestranné zkoušky

7.–8. 10. 2012  Chanovice (OMS Klatovy)

Když jsme letos zabodovali na Memoriálu Rudolfa Kristla a neustali jsme v tréninku aportů i dalších disciplín během září, kdy byl na programu Memoriál Josefa Brzáka a Podzimní zkoušky, bylo logické využít Andyho připravenosti a završit sezonu Všestrannými zkouškami. Jako nejvhodnější se nám kvůli termínu jevily Chanovice v Plzeňském kraji, kde o prvním říjnovém víkendu pořádal Všestrané zkoušky OMS Klatovy. Na zkoušky jsme vyrazili společně s našimi tréninkovými parťáky – parson russell teriérem Bronym a jeho paničkou Janou, díky nimž jsme měli zajištěný i nocleh v nedalekém Chlumu.

Sobota 6. 10.

Z Prahy jsme vyjížděli v sobotu v šest, což Andy ani v nejmenším neocenil, protože je velký ranní spáč (přizpůsobil se smečce, žijící životem sov). Před osmou jsme byli na místě, se všemi jsme se přivítali, dali jsme si čaj a se stoupající nervozitou jsme čekali na zahájení náročných zkoušek, kterých se zúčastnilo 15 ohařů a šest pejsků ve skupině malých plemen. Vylosovali jsme si celkem milé číslo 3 a vyrazili jsme do honitby plnit polní disciplíny společně se skupinou malých plemen, čítající kromě nás dvě křepelačky, jednoho borderteriéra a jednu velšpringršpanělku, vedenou naší trenérkou Zuzkou.

Začínalo se slíděním, které se ukázalo jako docela zapeklitá věc. Pro prokázání hlasitosti jsme u každého pejska museli dlouho chodit, někteří byli nasazeni víckrát, nachodili jsme se dost, ale zvěř stále nikde. Přes rozmanitý terén a porosty, v nichž bychom zvěř očekávali téměř s jistotou, stále nic. Na Andyho vyšel čtverec louky obklopený lesem, což není pro jezevčíka zrovna ideální místo k předvádění slídění systémem sem a tam pod brokovým dostřelem. Zanedlouho se podle očekávání uchýlil do okolních houštin a kolem dokola prohledal přilehlý les. Očekávala jsem, že bude alespoň pěkně hlásit, že určitě něco v houštinách najde, ale nic. Po jeho návratu jsme ještě předváděli systém slídění v opačném směru, to si o mně Andy nejspíš myslel, že jsem se zbláznila, ale docela poslouchal a běhal. Rozhodčím se nicméně práce příliš nelíbila, hlasitost známkovat nemohli, a tak jsme čekali na další šanci. Nejhůře ovšem dopadl teriér Brony, který byl na slídění nasazen snad třikrát, naběhal se mnoho kilometrů a stále neměl štěstí na zvěř. Při čekání na louce pak přeběhl kolem nás srnec, kterého z protějšího pole vyhnala křepelačka. Rozhodčí po chvíli dorazil a nechal Andyho nasadit  na stopu. Ten zmizel do lesíka za srncem za chvíli pěkně hlásil na stopě, takže dostal svou první čtyřku.

Po dokončení úmorného slídění v téměř letním počasí a po přestávce na občerstvení, které za námi dorazilo na pole, jsme se vydali předvést na nedalekou louku aport pernaté. Tady si ze mě Andy slušně řečeno tropil žerty. Chodil kolem dokola a předstíral, že neví, co se od něj žádá. Na opakované povely Hledej, ztratil ale nakonec vykročil směrem k pohozené slepici, navětřil ji, došel k ní, potom chvilka napětí, zda ji sám vezme… Vzal, přinesl, předsedl a odevzdal. Známka tři za to počáteční váhání. Andy byl zřejmě zklamán, že jsme za celé dopoledne nenašli zvěř, takže to dával najevo mírnou neposlušností (a proto taky dostal celkovou známku 3, naštěstí v neděli byl poslušný hodně).

Pak následovala práce na vodě. Odpoledne se sice zvedl poměrně silný vítr, ale stále bylo teplo, tak pejskové neměli s vodou problém. Na pokyn rozhodčího jsme postupovali podél břehu, poté jsem vyslala Andyho na vodu hledat kachnu, ochotně tam vlezl a plaval, poté na povel opět prohledával porost na břehu a vzápětí navětřil pohozenou kachnu. Byla na hladině sice ne příliš daleko, zato hozená mezi napadané větve. Andy se ale s přírodními překážkami statečně popral, kachnu uchopil a přinesl, takže jsme sklidili další čtyřku. Ukázalo se, že tato disciplína je pro Andyho zřejmě lepší než pouhé přinášení z vody, protože při slídění trochu opadne jeho nezměrné nadšení, které v něm práce ve vodě vyvolává, a více se u předávky soustředí.

Pak už nás čekala pouze vlečka. To už bylo kolem patnácté hodiny a všichni už jsme cítili únavu, takže při práci pejsků na vlečce nechyběly okamžiky napětí. Andy šel však po stopě pěkně a když se vynořil z mírného zakřivení terénu a spatřila jsem, že králíka nese, mohla jsem se už trochu radovat. Cestou si jej ještě položil a lépe chytil, ale pak už přišel až ke mně. Zde se trochu zamyslel a nesedl si, ale králíka mi předal do ruky, takže jsme dostali pěknou známku tři. Všechny „aportovací“ disciplíny tedy Andy zvládl pěkně a ukázal, že i jezevčík může dobře zastat tuto práci.

Po přečtení výsledků ještě na poli jsme odjeli do chaty, kde jsme se chvilku zdrželi na občerstvení, a pak jsme se vydali přes Lnáře a pohádkové Hajany do neméně pohádkového Chlumu, jehož návsi vévodí obří sochy Křemílka a Vochomůrky, kreativně vytvořené prý z původních dřevěných plastik velikonočních zajíců, jimž vandal poškodil uši. Andyho bohatý den završilo ještě setkání se pštrosem a klokanem, kteří na nás koukali ze sousedovic zahrady. Řekla bych, že pštros zaujal Andyho mnohem více (dle velikosti jeho vykulených očí), i když klokan byl při hlasitých projevech jezevčíka s teriérem o něco živější. Po příjemném večerním posezení, při němž pejskové tvrdě usnuli, jsme se přemístili do hajan s malým h, abychom nabrali síly na druhý den zkoušek.

Neděle 7. 10.

Neděle byla už od počátku zamračená, jak se dalo očekávat po včerejším teplém počasí a odpoledním silném větru. Že ale bude hustě pršet v jednom kuse od devíti do dvou, to jsme si nikdo nepředstavovali. Jakmile jsme po ranním nástupu dorazili do lesa, spustil se liják. Za chvilku dorazili rozhodčí, kteří ráno ještě připravovali barvy, a mohli jsme losovat, kdo půjde první. Na barvu se vydala velššpringršpanělka Ennie. Chvíli jsme statečně mokli venku, pak jsme čekali v autě, pak zase venku, aby se pejskové nezapařili a nenastydli, pak zase chvíli v autě. Na barvách se střídali další účastníci a nakonec jsme zbyli jen my a borderteriér. Odešli jsme v určeném směru do lesa, kde losování určilo, že půjdeme až poslední. Všechny barvy byly připraveny ve velmi náročném terénu, šly do kopce, přes houštiny, skalky, ostružiní. Před nástupem na barvu se louce pod lesem ukázaly tři kusy srnčí zvěře, takže jsme ještě čekali na odzkoušení teriéra, který dosud neměl známku z hlasitosti. Andy srnčí naštěstí neviděl. I tak jsme však na barvu nastupovali už s posledními zbytky sil, promáčení na kost po čtyřhodinovém čekání. První polovinu deštěm už notně opláchnuté barvy šel Andy pěkně, pak jsme však narazili na místo, kde barvu křížily stopy zmíněných kusů srnčí zvěře. Andyho soustředění opadlo, začal hlásit stopu a bylo velmi těžké jej přesvědčit, aby se věnoval nezajímavé rozmáčené barvě. Když jsem mu promluvila do duše, vydal se znovu po stopě. Brzy se však opět nechal zlákat stopou živé zvěře a už se nedokázal sám opravit, což se nám pak přihodilo ještě jednou, takže jsme dvakrát uslyšeli nemilý zvuk povelky. Blížili jsme se do cíle, když zprava šest metrů před námi vyběhl zajíc. Andy opět začal hlásit a nejraději by se za zajícem vydal. Kus srnčího už však byl na dohled, takže jsme těch asi deset metrů už došli, a byla z toho limitní známka 2 z barvy.  Přesto však musím Andyho pochválit (což udělali na místě i rozhodčí), v první polovině pracoval velmi jistě, ačkoliv při té spoustě vody byl tento dosled na hranici možností psa.

Po návratu na stanoviště jsme nasedli do zamlžených aut a přemístili jsme se do jiného lesa, kde pejsci předvedli nahánění (opět nikdo neměl zvěř), poté hromadně vodění na řemeni (to už přestalo pršet) a pod protrhávajícími se mraky pak odložení. Slídiči museli navíc předvést klid na stanovišti a přinášení srstnaté zvěře. Při nahánění se v lese zranila jedna z křepelaček, vrátila se se silně zakrváceným předním během a břichem, naštěstí se však jednalo o menší ránu, než na jakou to zprvu vypadalo – do stehna si z vnitřní strany vrazila  pravděpodobně nějakou ležící větev, protože v něm měla hlubokou díru. Rána se po ovázání zatáhla a pak už nekrvácela, tak jsme si všichni oddychli. Všechny tři drobné disciplíny zvládl Andy za 4, odložení předvedl volně. Po odzkoušení slídičů z dohledávky a přinášení srstnaté nám rozhodčí přečetli známky. Tohoto aktu se vyčerpaný Andy již nechtěl zúčastnit – po odložení, kdy jsem si svlékala veškeré mokré oblečení a brala si jediný suchý svetr, nastoupil do auta a odmítl už kamkoliv jít. Tento malý prohřešek nám však byl odpuštěn, pejskové i vůdci během této neděle dostali opravdu zabrat, o rozhodčích ani nemluvíc, ti ještě kapali barvy a šli všechny stopy i podruhé při samotných zkouškách.

Posezení v teple na chatě, kam jsme se jako skupina vrátili poslední, bylo splněním snu. Oheň v krbu hřál, dali jsme si teplé jídlo, povídali o psech a o zkouškách a čekali v pohodě a už bez nervů na slavnostní vyhlášení výsledků. Andy nakonec získal vysoký počet bodů 320 a jen kvůli limitní známce z barvy skončil ve II. ceně. Ze skupiny malých plemen byl třetí v pořadí. Při troubení trubače jsem se neubránila jistému dojetí – byl to pro nás důstojný závěr velmi úspěšné zkouškové sezony a potvrzení, že se letos Andy toho hodně naučil a že jsme si se ctí poradili i s náročnými aporty. Po zkouškách jsme jeli do Chlumu pro Janu a Bronyho, kteří v neděli už ve zkouškách nepokračovali kvůli vlečce (z nekonečného slídění unavený Brony odmítl už vlečku dokončit a králíka nepřinesl). Pejskové se nám ještě stihli trochu poprat u jídla, z čehož si Andy odnesl malý šrám na uchu, a po dobré večeři jsme i s nadílkou vynikajících jablek a hrušek ujížděli ku Praze. Andy zaslouží za tyto zkoušky velkou pochvalu.

Andy glosuje: To byl ale pořádnej výlet. Dva dny jsme byli venku, v sobotu to bylo skvělý, ale byl jsem trochu zklamanej, že jsem nenašel žádnou srnku ani zajíce, ani bažanta nebo kachnu. Všechno akorát mrtvý, takový ty ocumlaný kousky, jak je musíme nosit, aby měli páníčci radost. Trošku jsem si z paničky udělal legraci, když jsem hledal na louce bažanta, no co, to musí bejt. Kachnu jsem jí ale přinesl krásně, to koukala. Králíka taky, ale u něj sem zapomněl na to sednutí (už jsem myslel na jídlo, fakt se omlouvám). Ten druhej den to byl záhul, v takovým dešti se podle mě má jít do hospody a ne do lesa. I když nahánět jsem šel stejně rád, ale zase nic. Zvěř tam byla akorát ve chvíli, kdy jsem nic honit nesměl. Smůla, no. Jo a u toho domu, kde jsme byli na návštěvě, jsem za plotem viděl obrovskou slepici, to si ani nedovedete představit, jakej to byl kus. Tu by teda určitě nepřiaportoval ani můj kámoš Bert, a to je velikej labrador. Panička říkala, že se ta slepice jmenuje pštros, ale moc jí to nevěřím, zní to divně. Pak tam byl ještě takovej velikej králík, Brony ho vyhecoval, tak odhopkal o kus dál, hlásili jsme a paničky nás odnesly. Tohle zvíře se jmenuje pro změnu klokan. Nevěděl jsem, že v jižních Čechách žijou takový divný zvířata. A to jsem Jihočech! Ale u nás v Záhoří jsem teda žádný takový neviděl a ani moje maminka mi o nich nic neříkala. Za zkoušky jsem na místě dostal vepřovou pečeni, to jsem si pochutnal. S Bronym jsme pak měli ještě večeři, trošku jsme se u toho poprali kvůli prázdný plechovce (mysleli jsme, že je plná). No prostě fůra nezapomenutelnejch zážitků.