Memoriál R. Kristla 2012

17.–19. 8. 2012 – Týn nad Vltavou

Po týdenním táborovém soustředění, kde jsme pilovali zejména aporty, jsme se vydali do Týna nad Vltavou na vrcholnou jezevčičí všestrannou soutěž, 18. Ročník Memoriálu Rudolfa Kristla. K obavám, jak zvládneme aporty a celkově zápřah třídenní soutěže, se přidaly ještě obavy z počasí, protože na sobotu hlásili 32 a na neděli až 35 stupňů. Zatímco soutěž jsme zvládli výborně a i přes nevydařený aport pernaté jsme nakonec vybojovali bronzovou medaili, obavy z počasí byly oprávněné – horký vzduh ze Sahary dorazil do Česka. Jediné štěstí, že čtyřicítky byly až v pondělí, ale stačilo i těch 35 stupňů v neděli, když jsme já i Andy předváděli sprinty na poli.

Pátek 17. 8.

V pátek jsme dorazili kolem poledne do internátu ISŠ Hněvkovice, ubytovali jsme se, oddechli si po cestě a jeli do blízkého kempu Rusalka, kde byla podle propozic od 13 do 14 hodin prezence účastníků. V kempu se však dlouho nic nedělo, na prezenci došlo až před třetí hodinou. Před čtvrtou jsme vyrazili na nedalekou umělou noru, kde byla soutěž zahájena s tím, že oficiální slavnostní zahájení za přítomnosti sponzorů a starosty Týna proběhne až v sobotu ráno v kempu Rusalka.

Na startu se sešlo 12 pejsků, po čtyřech od každého typu srsti, všichni standardní velikosti. Andy si vylepšil svůj čas na noře na 40 sekund a u kotle s liškou pěkně hlásil. Po norování (pro nás se známkou 3 vzhledem k dosaženému času) jsme přešli na stanoviště, kde se zkoušelo chování u kusu (protože na memoriálu není stopa, ale barva, zkoušelo se podle původního zkušebního řádu). Andík odešel hledat prasátko celkem vlažně, ale pak se nechal povzbudit, ke kusu dorazil a poté mi to šel oznámit, takže jsme stejně jako všichni statní soutěžící obdrželi známku 4.

Večer Andy strávil spaním a po procitnutí také štěkáním z pocitu opuštěnosti. Z posezení se totiž díky třem týnským kytaristům stal skvělý trampský jam session. Ochotně mi půjčili jednu z kytar a výborně jsme si zahráli, zejména staré dobré ryvolovky. Muzikanti byli pozváni proto, aby zpříjemnili večer účastníkům memoriálu. Ti však většinou seděli venku, což nám až zas tak nevadilo – mohli jsme volit repertoár podle vlastní chuti. Za Andym jsem se navrátila chvíli po půlnoci, abychom se stihli vyspat na druhý den soutěže.

Sobota 18. 8.

V sobotu bylo slavnostní zahájení, na kterém vynikala zejména trojice trubačů, z nichž jeden doprovázel skladby zpěvem. Potom jsme odjeli na základnu na louce u Tuchonic. Nejdřív jsme šli všichni na aport kachny, aby se hosté mohli podívat na něco zajímavého. Diváků tam bylo skutečně hodně. Kamenitý, průměrně strmý břeh se mnohým pejskům příliš nelíbil, a tak předávky aportů nebyly často zrovna ukázkové. To se týkalo i Andyho. Kachnu na břehu upustil, na povel ji přinesl a sedl si, ale bohužel ji při předávce brzy pustil. I když jsem už měla prsty na peří, kachna spadla, takže jsme vyfasovali dvojku. Ovšem Andyho vášnivý skok do vody, při němž si ponořil celou hlavu, a následné bleskurychlé plavání, sklidilo zasloužené pochvaly některých přihlížejících. Kdyby to tak byla olympiáda v plavání… Jenže byl to aport kachny.

Poté se naše skupina losů 7–12 věnovala lesním disciplínám. Rozdělili jsme se na trojice. My jsme měli dopoledne barvu, druhá trojice drobné disciplíny. Vylosovali nás jako první. Rozhodčí nám ukázali barvu, ať si připravím psa. Tak jsem dala Andymu barvářský obojek a hecovala ho na barvu. Poté si rozhodčí na upozornění korony uvědomili, že zapomněli na následování. Takže sundat barvářský obojek, dát normální s vodítkem a hurá na cestu. Není divu, že se toto rozhození koncentrace na výkonu podepsalo. Andy se otáčel po barvě a jednou se zdržel u nějakého pachu u okraje cesty. Rozhodčí nám za to udělili známku 3.

Poté následovala barva. Vyšla na nás stopní dráha, která se na tomto místě připravovala poprvé. Byla to těžká barva, odpovídající vrcholné soutěži. V hojně zazvěřeném místě mezi rybníkem a oplocenkou, u které jsme se jednou spletli a přišli o bod, a poté přes tři strouhy – v některých bylo naházeno trochu chvojí, někde jen voda, kterou jsme přeskakovali. Od oplocenky šel však Andy velice jistě a ke kusu došel bez problémů. Trubač-zpěvák nám zatroubil a zazpíval hlahol pro srnce („Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý…“), což bylo velice pěkné. Z barvy jsme dostali trojku a k tomu malou trojku z nosu – k tomu musím podotknout, že sejití z barvy kvůli stopě živé zvěře nesvědčí o slabém nosu a že kvalita nos se posoudí nejlépe na stopě zajíce (přičemž Andy je na stopě hlasitý, což předvedl v sobotu v lese zřejmě na srnčím i v neděli na zajíci).

Po polední přestávce jsme přejeli do blízkého lesa, kde jsme absolvovali nahánění, odložení a vodění na řemeni, vše za čtyři. Nahánění Andy předvedl hlasité. V lese jsme se docela zdrželi, protože jeden z pejsků naháněl asi hodinu, ale výkon mu byl uznán. Po krátkém občerstvení na základně jsme odjeli do kempu. Večer se konalo grilování v kempu při muzice, kterou obstarala taneční kapela.

Neděle 19. 8.

Nedělní nástup měl být podle propozic v devět, avšak v 8.41 mě začali shánět na internátu, že prý je nástup od půl deváté. Bohužel mi to v sobotu zapomněli říct. Takže jsme přišli o čas na vyvenčení a ujížděli rychle do kempu. Zde se však už řadila auta do kolony. Naštěstí jsem zahlédla jednoho z vůdců z naší včerejší trojice, který mi z okénka auta potvrdil, že se jede opět na základnu. Připojila jsem se tedy za něj a jeli jsme. Trasa se po chvíli odchýlila od trasy vedoucí na základnu, ale myslela jsem si, že tedy naše trojice jede rovnou na pole. Skupina jela na pole, ale jak se ukázalo, nebyla to moje skupina, protože onoho vůdce, kterého jsem se ptala, přeřadili ráno do druhé trojice, zatímco my jsme měli zůstat ve dvojici s Elfem z Rozvadovské hájenky. Rozhodčí byli ochotni nás vyzkoušet, ale vrchní rozhodčí telefonicky požádal, ať se vrátím na základnu, kde jsme měli přinášení pernaté a vlečku. Tak jsem vyrazila na cestu, ačkoliv mě rozhodčí podceňovali, že tam určitě netrefím. Trefila jsem, ale celým tím ježděním jsem od rána celkově strávila skoro hodinu.

V jistém rozladění jsem dorazila ke stanu, kde mi k dovršení všeho hlavní rozhodčí před nastoupenou jednotkou vynadal. Naštvaná jsem mohla být spíš já, když mi nikdo v sobotu neoznámil změnu programu. Šla jsem se uklidnit do lesa, avšak za pět minut už jsme šli na aport pernaté. Andy bažantí slepici dobře vyhledal, ale pak se zasekl a musel dostat dva povely k aportu. Slepici pak přinesl a pěkně si sedl, ale opakovalo se totéž, co u vody – bažant mi proklouzl mezi prsty. Takže známka 1 a propad do druhé ceny. Opět však nevyčítám nic Andymu, po hektickém ránu, hodinovém cestování sem a tam a s tím, že cítil moji naštvání, se prostě zachoval adekvátně situaci. Obávanou vlečku však poté vypracoval krásně, jenom s předávkou to dopadlo navlas stejně, takže trojka.

Odpoledne jsme v 35stupňovém vedru jeli na pole. Ve sluneční výhni jsme šli asi 3/4 hodiny po strništi, zatímco drsnosrstý Elf marně slídil. Žádného bláznivého opalujícího se zajíce jsme na poli nenašli. Došli jsme až k lesíku, kam nakonec Elf zaběhl, asi za 15 minut se s vyplazeným jazykem vrátil, zvěř nenašel. Rozhodčí rozhodli, že vyzkouší Andyho, aby si Elf odpočinul. Nechali jsme ho prohledat lesík, postupovali jsme s ním. Brzy se hlasitě ozval. Ukázalo se, že našel zajíce, rozhodčí jej naštěstí spatřili, takže mohli ohodnotit stopu živé zvěře i hlasitost. Potom jsem Andyho uvázala a šel na zajíce Elf. Po odzkoušení Elfa jsme měli ještě ukázat slídění na poli, protože v lese rozhodčí nemohli dobře hodnotit systém slídění. Poslali mě na opačnou stranu směrem ke strouze, která předělovala pole. Tady se přede mnou zvedla srna, když Andy byl 40 metrů vpravo. Samozřejmě si jí všiml a s hlášením utíkal ke mně. Následovalo pro pozorovatele jistě zábavné nahánění Andyho nahánějícího srnku. Nakonec Andy ale poslechl a nechal se zarazit, dokonce zadaunoval (to už asi z toho horka, nebo že by se to ve škole už opravdu naučil?). Pak už jsem ho zpět k rozhodčím radši donesla. Andy dostal samé 4 a mě ocenili čtyřkou za rychlost.

Kolem páté proběhlo v kempu vyhlášení výsledků. Po malé reklamaci bodů ve výsledkové listině nám nakonec připadlo krásné 3. místo, memoriál jsme absolvovali ve II. ceně kvůli jedničce z aportu pernaté. Radost ze třetího místa a poháru mi trošku kazilo jen vědomí, že nám o vlásek unikl CACT, protože Andy byl nejlepším dlouhosrstým jezevčíkem a po sobotě byl ve skupině pouhých 4 pejsků, kteří zůstávali v I. ceně, ale také mě mrzela nespravedlivá výsledná známka 3 z nosu (která nám navíc v poli nebyla oznámena). Všude, kde se nos hodnotil, jsme měli 4, až na barvu, ta by však neměla pro nos být rozhodující. Také atmosféra soutěže byla na můj vkus příliš konkurenční a nedobře na mě působily také neohlášené časové posuny oproti propozicím. Místní organizátoři vše zvládli na výbornou, honitby i zázemí soutěže a doprovodný program byly pěkné.

Andy glosuje: Paráda, tuhle soutěž jsem si užil. Nejvíc se mi líbilo na rybníku, nahánění a slídění a potom vyhlášení výsledků, protože mi bylo jasný, že jsem dosáhnul nějakýho velkýho úspěchu. Akorát tam bylo málo legrace, moc jsme si s ostatníma pejskama nepohráli. A taky tam byli skoro samí kluci, málo jezevčic. Vynahradila mi to ale honička na poli. Kdybyste to viděli, jak panička běhala, přitom pískala na píšťalku a volala na mě. To jsem se fakt rozchechtal, až jsem se musel zastavit. Smíchy jsem se svalil a ona si myslela, že jsem zadaunoval!