Barvářské zkoušky III

10. 6. 2012 – Kyšice (OMS Kladno)

Po slunečné zkouškové sobotě jsme neskončili na gauči, ale vydali jsme se opět do Kyšic, tentokrát na Barvářské zkoušky. Přihlásili jsme se v podstatě z tréninkových důvodů a ačkoliv jsme loni tyto zkoušky úspěšně složili a dokonce vyhráli, tentokrát nám daly pořádně zabrat.

Kolem půl deváté jsme dorazili opět na stanoviště v lese u Braškova. Zkoušky začaly v devět současně s deštěm. S malými přestávkami pršelo celý den až do odpoledne. Na startu se sešlo pět účastníků, kromě jezevčíků dlouhosrstých Acora a Andyho také náš spolužák z loveckého výcviku jack russell teriér Marvin, křepelačka a drsnosrstý jezevčík. Tenotkrát byla pouze jedna skupina a vylosovali jsme si číslo 5. Poté jsme odešli do honitby a malá účastnice z korony vylosovala prvního pejska na barvu – jako první šla jediná dáma mezi účastníky, roční křepelačka. Po barvě byla vyzkoušena i z ostatních disciplín, takže další pejsek pokračoval asi za hodinu.

Déšť vytrvale smáčel už nejen koruny stromů, ale i naše hlavy, pejsci se střídavě těšili do akce a střídavě nudili, čekání bylo dlouhé. Zpestření obstaralo malé vyplašené srnče, které s pískáním přeběhlo cestu pár metrů od nás. Andyho a Acora jsme pak museli dlouho uklidňovat. Nejdelší čekání tentokrát postihlo nás – holčička vylosovala Andyho tabulku až jako poslední, asi po třech a půl hodinách. Museli jsme rychle posbírat všechny síly, které nám ještě zbyly, a dát se do boje.

Po bezchybně předvedeném následování jsme se vydali na barvu, tentokrát pro mě nečitelnou, smytou vytrvalým deštěm. Andy si musel poradit sám. První kritické místo nastalo nečekaně za posledním označeným stromem hned na začátku stopní dráhy. Stopa totiž uhýbala prudce vpravo, což jsem zpočátku Andymu nevěřila, ale když na tom trval, následovala jsem jej. Chvíli jsem očekávala, že nás rozhodčí zastaví, ale za námi bylo ticho, a tak jsme pokračovali. Další problém nastal pár desítek před koncem, na místě rozrytém od prasat. Andy si ověřoval čerstvé stopy a po mojí otázce, kde má barvu, se vydal ostře doleva od původního směru. Zdálo se mi to příliš radikální, takže jsem se ho opět zeptala. Snaživě opět proslídil okolí, což jsem považovala za pobíhání o čerstvých stopách zvěře a ztrátu soustředění. Pokoušela jsem se najít alespoň nějakou kapku. Při té příležitosti jsem se také podívala za sebe a zjistila, jak početnou koronu s sebou máme. Ještě že jsem to nevěděla od počátku, to bych měla ještě větší trému! Andy vypadal čím dál zmateněji, když jsem se ho ptala. Ještě že nevím, co si o mně myslel. Nakonec jsem na něj dala a vydali jsme se na jím zvolenou levou stranu, kterou od začátku ukazoval.

Bylo to ono! Za pár okamžiků jsme zahlédli ležící kus a měli jsme vyhráno. Rozhodčí nám předali úlomky a zhodnotili Andyho práci jako profesorskou, soustředěnou, moji práci samozřejmě pohaněli za to, že jsem to pejskovi kazila. Na svou obranu mohu jen říci, že mé soustředění po tak dlouhém čekání na místě skutečně už nebylo zrovna příkladné. Opodál jsme pak předvedli pěkné vodění na řemeni a odložení navolno a vrátili jsme se na cestu k ostatním. Poté rozhodčí zkoušeli jednotlivé pejsky z nahánění, my jakožto pátí v pořadí jsme proto zase trpělivě čekali.

Vybrané místo v lese nebylo pro předvedení nahánění zrovna ideální, protože na něm v podstatě nebyla v dosahu houština, Andy viděl široko daleko a nevěděl, co si přeju od něj prohledat. Po chvíli zmatků jsme se na radu doprovodu z místního sdružení přesunuli o kousek dál na cestu, podél níž už byla houština. Andy tam na povel vyrazil a za chvíli již hlasitě oznamoval přítomnost zvěře. Jednalo se pravděpodobně o čerstvou stopu, protože se brzy vrátil. Poslední disciplínu jsme tedy měli splněnou a mohli jsme konečně jít na vytoužený oběd. Andy opět ochutnal maso z guláše, dostal přinesené vařené kuře a ještě spoustu pamlsků, což mělo za následek pondělní ranní nechutenství a drobné zažívací potíže, ale v tu chvíli si oslavu pěkně užil.

Bylo co slavit. Nakonec jsme ze všech pejsků opět dosáhli nejvyššího počtu bodů a připsali jsme si další vítězství. Navrch jsme dostali do rodokmenu zápis o hlasitém nahánění. Škoda jen, že počasí bylo tak nevlídné a závěrečné posezení i vyhlášení výsledků se muselo odehrát pod stanem. Zřejmě i proto se rozhodčí rozhodli nedělat při zkouškách přestávku, která nám ovšem jako posledním vylosovaným trochu chyběla. I když jsme na barvářských zkouškách byli již potřetí a a složili jsme i řadu jiných, považuji tyto zkoušky díky počasí i vylosovanému poslednímu pořadí pro všechny disciplíny za jedny z nejtěžších, jaké jsme absolvovali. Zkrátka, daly nám oběma zabrat, o to více si ceníme pěkného výsledku.

Andy glosuje: Mokro v lese mi moc nevadilo, ale to čekání jo. Myslím, že jsem dost trpělivej, ale tohle bylo na mě moc. Zvláště když kolem přeběhla ta zmenšená srnka, nejmenší, jakou jsem kdy viděl, tak už se mi teda na nic čekat nechtělo. Pak ještě ty zmatky, co panička vytvářela na barvě. Chápu sice, že jsem ji spletl, když jsem si začal ověřovat i jiné stopy, ale pak jsem jí dost jasně ukazoval, kudy půjdem dál, a ona mi to nevěřila! Přitom ví, že na zkouškách se vždycky snažím mnohem víc, než když spolu trénujem v lese, a žádnou legraci si z ní nedělám. No a při tom nahánění jsem taky moc nechápal, kam bych měl běžet. Ještě že mě pak vzali k tý houštině. Myslím, že tam byla ta prťavá srnka, ale jenom jsem jí cejtil. No, přiznám se, že po tom všem se mi už ani moc nechtělo někoho honit. A to je u mě co říct! Jsem rád, že se mnou na zkouškách byl kámoš Acor, aspoň jsem měl s kým pokecat. No a příště budu asi míň slavit, trochu jsem si přeplácal bříško, ale to vám už panička prozradila.