Zkoušky z norování

4. 6. 2011 – nora Třebíz (OMS Kladno)

Na zkoušky z norování jsme letos poctivě trénovali každou středu od půlky dubna na noře Třebíz. Od počáteční opatrnosti a přerušovaného hlášení se Andy postupně propracoval k mřížce, pořádně si prohlédl lišáka Ferdu, který umí sám přelézat z třetího kotle opět na začátek nory, a pořádně se rozhlásil. Na svou velikost i rychle probíhal noru, jen se někdy trochu zdržel v prvním kotli (podezírám ho, že se tam i válel, aby se nasmradil lišákem, protože někdy vylezl z nory celý obalený pískem a cestou domů jsem měla pocit, že mi do auta omylem nasedl sám Ferda). Poslední trénink byl ve středu před zkouškami. Přetrénovanost Andymu nehrozila, protože se vždy do nory strašně těšil.

V sobotu jsme vstávali po šesté, takže se Andíkovi nikam nechtělo, i když jsem mu slibovala lišáka. Po vystoupení z auta ale hned změnil názor: Hurá, zase nora! Přijeli jsme celkem brzy, šli jsme se projít a na polní cestě jsme potkali zamilovaného zajíce. Jinak si nedovedu vysvětlit, že neohroženě kráčel ve stejné koleji proti nám, dlouhé uši mu poskakovaly na hlavě a skoro bych řekla, že si hvízdal do kroku, jezevčík nejezevčík. Až na pár metrů mu najednou došlo, že proti němu někdo jde, a pláchl do louky, takže Andy začal hlásit na celé kolo. Kvůli tomu jsme tam však nebyli, takže musel na zajíce zapomenout.

Zahájení bylo slavnostní, i s trubačem. Při kontrole očkovacích průkazů jsme se potupně zařadili do skupiny zapomnětlivců a museli jsme s Andíkem běžet pro zapomenutý průkaz do auta. Ostatní už proběhlo v pohodě. Když jsem si z klobouku vylosovala jedničku, nevěděla jsem, zda se radovat, ale vedle stojící soused mi prozradil, že by se mnou hned měnil. Tak jsem si řekla, že to zrovna u norování asi nebude špatné číslo. Počasí vypadalo, že bude pořádně horké, při dlouhém čekání by možná Andy ztratil část sil i nadšení. Tak jsme statečně nastoupili před zraky napjatých spolubojovníků a diváků do oplocené části nory.

Po nahlášení bylo odstartováno. Zmítající se jezevčík vlétl dovnitř a u prvního kotle pěkně a dlouho hlásil, u druhého rovněž. Celý rozvášněný dosáhl konce nory a už jsem ho vytahovala ven. Druhé kolo na rychlost se pak neobešlo bez malého přemlouvání u vchodu, protože Andy se svým jezevčičím rozumem přeci věděl, že k lišce je to blíž jinudy, když jsem ho teď od ní odnesla. Dalších pár vteřin ztratil malým zdržením v prvním kotli, kde se sice tentokrát neválel, ale asi to tam musel trochu ověřit. Pak už běžel ke třetímu kotli, kam na poslední chvíli dodali normistři chybějící pásek signalizace pohybu psa. Po závěrečném pokynu rozhodčího bylo vítězně dobojováno: ochota k práci 4, hlasitost 4, vytrvalost 4 a rychlost 3 s časem 48 sekund. Krásný celkový výsledek 81 bodů z 84 možných.

Rázem jsme měli radost, že jsme měli los číslo jedna, protože zbytek zkoušek jsme si užili jako slavnost, občas jsme se podívali na soupeře, občas k bufetu, kde Andík za odměnu dostal grilovaná játra – jeden kousek ode mě a jeden od pana kuchaře, příznivce jezevčíků. Horko se stupňovalo, avizované mraky nepřicházely, vládla dobrá nálada a pejskové předváděli krásné výkony. Z asi 14 pejsků jen jeden neobstál a mnoho z nich získalo samé čtyřky. Vítězství nakonec patřilo drsnosrsté standardní jezevčici, malé hodné fence s velkým loveckým srdíčkem, která dosáhla krásného času 11 sekund. Páníčkovi jsme náležitě pogratulovali, i když do poslední chvíle odmítal uvěřit, že právě on se svým pejskem vyhrál.

Po slavnostním vyhlášení výsledků jsme ještě chvíli pobyli ve veselé společnosti a kolem jedné jsme se v předbouřkovém vedru vydali na návštěvu do Kralup. Andík byl v autě celý upečený, ale vypadal, že má také radost. Nejspíš cítil, že udělal něco moc dobře.

Andy glosuje: „Teda řeknu vám, že ráno bych nejraději zalezl pod deku. Panička tam běhala, dokonce mi vzala s sebou moji skládací boudičku, abych měl kde čekat, kdyby bylo třeba. Když ale auto začlo drncat po panelové cestě, která je kousek před norou, už jsem to věděl. Zase si pořádně zařádím! Bylo tam nějak víc lidí než na tréninku, ale lidi mám rád, tak mi to nevadilo. Naopak, třeba takový kuchaři, to jsou dobrý lidi. Pak jsme museli bejt hodný v řadě, když byl ňákej ten nástup, ale furt mě pošťuchovala vedle stojící teriérka. Tím chci říct, že já jsem nevyrušoval, to ona. Pak jsme šli konečně na toho lišáka, všichni se na mě koukali, tak jsem jim to teda předved. Akorát mě panička trochu naštvala, když mě vytáhla ven, protože v tu chvíli jsem teda ještě nedomluvil a chtěl jsem to lišákovi pořádně vytmavit. Tak jsem nejdřív trochu smlouval, jestli by mě spíš nevrátila tam, kde mě vzala, teda nemyslím jako kde mě vzala jako štěně, ale k tomu lišákovi. No ale pak jsem to proběh a byl jsem tam zas. Pak už byl konec a byl na řadě zase jinej pejsek, já vím, že jsem musel pustit i jiný, aby si to taky užili. Panička měla velikánskou radost a hrozně mě chválila a koupila mi jatýrka z grilu, takový jsem ještě nejedl. Pak už byla jenom legrace a taky vedro, musel jsem se schovávat do stínu a na konci jsem dostal diplom a odměnu v tašce. Doufám, že zase budu brzo norovat!“