Mezinárodní zkoušky honičů

26.–27. 11. 2011 – Konojedy (OMS Praha-východ)

Na Mezinárodní zkoušky honičů jsme se přihlásili po úspěšně absolvovaných Honičských zkouškách v Kostelních Střimelicích. Zkoušky pořádal Klub chovatelů honičů ve spolupráci s OMS Praha-východ a letos poprvé také s dalšími chovatelskými kluby včetně Klubu chovatelů jezevčíků. Při zopakování pěkného bodového hodnocení jsme tak měli naději na získání titulu CACT, vzhledem k tomu, že byla pravděpodobná účast malého množství dlouhosrstých standardních jezevčíků. Po Memoriálu Josefa Brzáka to byla naše druhá soutěž a první mezinárodní akce, takže jsme se poctivě připravovali a opakovali jsme všechny disciplíny. Při očekávané konkurenci velkého množství dobře připravených pejsků na této prestižní soutěži jsme také doufali, že budeme mít i nezbytné štěstí. Místem konání zkoušek byla honitba MS Bor Konojedy.

Poslední listopadový víkend nás překvapil pěkným počasím. V sobotu bylo oblačno a trochu mlhavo, nicméně bez srážek, neděle pak byla slunečná podobně jako při zkouškách před měsícem. Tehdy jsme si listopadové zkoušky představovali možná i na sněhu! Nástrahy namrzlých silnic jsme úspěšně překonali a krátce před osmou jsme přistáli u sokolovny v Konojedech, kde již byli skoro všichni účastníci. Na startu zkoušek se sešlo 17 pejsků z Čech a Slovenska – 2 × porcelaine, 2 × slovenský kopov, baset, štýrský brakýř, rakouský hladkosrstý brakýř, malý modrý gaskoňský honič, západosibiřská lajka, 2 × stafordšírský bulteriér, border teriér,  jagteriér, a 4 × jezevčík (tři standardi, od každého typu srsti jeden, a trpasličí drsňačka).

Vylosovali jsme si číslo 15 a s ním zařazení do 3. skupiny, která vyrazila nejprve na drobné disciplíny. Odjeli jsme do nedalekého lesa a zahájili jsme Odložením. Na Andyho vyšla houština, což bylo poměrně napínavé, protože jak známo, houština bývá často plná stop a pro jezevčíka lákavá. I přes chladné počasí, šustění padajícího listí všude a omezený výhled kamkoliv Andy setrval předepsanou dobu na místě a získal známku 4. Poté jsme se rozestavili na cestu podél lesa a proběhlo Chování na stanovišti. I když kromě inscenovaného nahánění v naší skupině zaznívaly výstřely a štěkot z naháňky první skupiny, která probíhala na protější stráni za námi, což pejsky nutilo k ohlížení, dopadla tato disciplína také dobře.

Na naháňku jsme odjížděli zatím bez bodových ztrát. Vyjeli jsme na kopec a po kratším čekání na dokončení naháňky předchozí skupiny jsme také vyrazili. Na hřebeni pejsci na zvěř nepřišli, ale Andík velmi pěkně pracoval, prohledával terén před námi a pravidelně se vracel ověřit si, kde jsem. Přitom vždy dostal velikou pochvalu. Postupovali jsme z kopce dolů směrem k silnici, když se ozval vysoký hlas jezevčice Denny a za ní jezevčíka, do toho hluboký bas gaskoňského honiče. Nebyla jsem si jista, zda hlásí Andy, či druhý standardní jezevčík. S touto smečkou postupoval také slovenský účastník Indy, západosibiřská lajka. Štěkot psů přerušila obrovská rána, kterou jsme zprvu považovali za výstřel některého z lovců na divočáky. Protože se však psi poté už neozvali, vzápětí nám došlo, že se jednalo o prudký náraz auta. To se potvrdilo vzápětí, kdy jsme zaslechli zacouvání a rychlý odjezd. S tímto zvukem však přišlo i děsivé poznání – jestliže auto po nárazu odjíždí, nejde o srážku či náraz auta někam, ale do někoho. Divočák, nebo pes? Chvíle hrůzy ukončilo volání rozhodčího z dolního konce řady druhému rozhodčímu, které domněnku potvrdilo. Gaskoňský honič se střetl s rychle jedoucím vozem, jehož řidič po srážce ujel, ač musel mít poničené auto. Zřejmě měl dobrý důvod – snad alkohol, či chybějící řidičák? Pes byl na místě mrtev. O ostatních psech jsme v tuto chvíli nic nevěděli, takže jsme začali pískat. Andík se za chvíli objevil za námi na mojí stopě, to mi spadl opravdový kámen ze srdce. Tím se mi také potvrdilo, že druhý jezevčičí hlas patřil jemu. Jezevčice se také vrátila k vůdci. Chyběla lajka a drsnosrstý jezevčík. Lajka se však po chvíli k úlevě svého vůdce vrátila z protější honitby za silnicí a jezevčíka Denzla zvaného Blesk jsme po návratu k výchozímu stanovišti našli v blízkosti zaparkovaných aut nahoře v lese – pravděpodobně ztratil při naháňce orientaci a vrátil se na výchozí místo.

Kvůli tragické nehodě jsme museli vyčkat příjezdu dopravní policie, což trvalo asi hodinu. Blízko místa nehody křižovaly silnici stopy početné skupiny divočáků, kterou psi zvedli. Po hodnocení disciplín z naháňky nás rozhodčí seznámili s třemi návrhy na titul Diviačiar pro lajku, jezevčici Dennu a Andyho. Po vyšetření nehody policií jsme v pochmurné náladě vyrazili nahoru do lesa pro auta. Tady nám vyšel v ústrety ztracený jezevčík Blesk. Opět potvrdil svou slabou socializaci, kterou projevoval od počátku zkoušek, a vyrazil na Andyho, jemuž se vskutku bleskově stačil pověsit na zadek, naštěstí za srst. Záležitost jsme rychle vyřešili a přemístili jsme se do lesa, kde byly připraveny stopy. Ty jsme vlivem zdržení stihli jen tak tak, než se začalo stmívat. Po náročném dni jsme se pak vydali do sokolovny v Konojedech, kde nás čekal pozdní oběd, spíše večeře, a ostatní účastníci zkoušek.

Nedělní ráno přineslo krásné počasí a ještě mnohem větší náledí. Opatrnou jízdou, která byla nutná zvláště v úseku Kostelec nad Č. lesy – Konojedy, jsme se šťastně dostali na místo a brzy jsme odjeli splnit zbývající disciplínu, Vodění na řemeni. Ani zde Andy nechyboval, a tak jsme zkoušky zakončili s plným počtem bodů a s vyššími koeficienty za odložení i chování na stanovišti provedené bez upoutání. Někteří pejsci z jiných skupin, kteří neměli štěstí na zvěř při naháňce, museli splnit v neděli Ochotu k práci na černou zvěř na obůrce. Nastalo dlouhé počítání výsledků a psaní tabulek a diplomů. Odpolední vyhlášení výsledků na hřišti u sokolovny zahájila minuta ticha k uctění tragicky uhynulého gaskoňského honiče. Poté už přišla malá chvíle slávy pro nejúspěšnější pejsky. Výborně reprezentovali svůj klub především jezevčíci. Tři z nich dosáhli počtu 204 bodů a obsadili první tři místa: 1. hladkosrstá standardní fenka Denna z Chromova dvora s vůdcem Vlastimilem Krippnerem (CACIT, CACT, Diviačiar), 2. dlouhán Andy ze Záhořských luk (res. CACIT, CACT, Diviačiar) a 3. drsnosrstá trpasličí Vendulka Valentinka Katky Benediktové (CACT).

Nebýt nešťastné události, která všechny přítomné, ale zejména vůdce a rozhodčí v naší skupině velmi zasáhla, byly tyto zkoušky velice pěkné, včetně vydařeného počasí i přátelské atmosféry. Zázemí sokolovny, jídlo a zvláště krásné ceny pro všechny oceněné pejsky také zaslouží pochvalu.

Andy glosuje: Byl jsem rád, že jsme zase vyrazili na nějakou loveckou akci. Líbily se mi tam všelijaký fenky a z disciplín hlavně ta naháňka. Na konci to byla napínavá akce, když jsme našli divočáky, akorát potom jsme se s tou jezevčicí strašně lekli té rány a raději jsme se vrátili k páníčkům. Panička mi pak ukázala toho ležícího pejska. Pochopil jsem, že všichni lidi jsou moc smutný a stalo se něco špatnýho. Barvu jsem odešel taky dobře, i když na začátku se mi tím ostružiním vůbec nechtělo jít. Byl jsem ale už strašně unavenej. K večeři jsem pak dostal maso z guláše a v neděli jsem dostal pečený maso, zatímco panička si nechala knedlíky a zelí. To proto, že jsem získal stříbrnou medaili a nějaký cenný tituly, jak mi panička vysvětlila. Mně se ale nejvíc líbil ten velkej pytel granulí. Hned jsem se olízl, když mi ho přinesli k mýmu místu. Škoda, že s náma nebyl Brony. Příští rok prý zase na nějaké zkoušky pojedeme, ale teď bude zimní pauza. Budu chodit do školy a cvičit aporty.