Honičské zkoušky

22.–23. 10. 2011 – Kostelní Střimelice (OMS Praha-západ)

Na dvoudenní Honičské zkoušky jsme vyrazili do již známých Kostelních Střimelic. Měli jsme za sebou dva tréninky na obůrce, kde Andy pěkně vytrvale hlásil na párek divočáků vedený poměrně impozantním kňourem Pepíčkem, a také několik tréninků pobarvené a současně šlapané stopy, kterou jsem Andíkovi připravovala o víkendech. Jednou jsme také byli trénovat s Janou a Bronym ve Střimelicích, kde nám stopu ochotně připravil náš známý z předchozích zkoušek a tréninků pan Štěpán Varga. Nepodcenili jsme ani drobné disciplíny, a tak předzkoušková tréma vyplývala zejména z očekávané naháňky, která byla Andyho premiérou v opravdovém lovu.

V sobotu před sedmou jsme naložili Janu a Bronyho a vyrazili jsme ranní mlhou směr Ondřejov. Teploty kolem nuly svědčily o tom, že babí léto se tentokrát konat nebude, a nakonec se po většinu dne udržela i mlha a oblačnost. V pošmourném ránu jsme očekávali začátek zkoušek, ještě společně se spolužačkou z loveckého výcviku, stafbulkou Srdíčkem a její paničkou Klárou. Při losování jsme konečně měli štěstí a zůstali jsme ve skupině s Janou a Bronym, takže jsme se mohli vzájemně podporovat. Na trojích zkouškách předtím jsme vždy byli v jiné skupině. Naše skupina čítající dvě bordeteriérky, jednu jack russell teriérku, kámoše parsona Bronyho a Andyho jezevčíka se odebrala auty k lesu, kde jsme jako první disciplínu absolvovali odložení. To nebylo pro pejsky úplně lehké, protože měli ráno plno energie, ale zase byla taková zima, že tam na místě nejspíš trochu ztuhli. Andy zpočátku chtěl jen sedět (nedivím se mu), ale na místě vydržel a nakonec si v průběhu i sám lehl. Zůstal však v klidu a disciplínu zvládl za 4, stejně jako Brony. Následovalo chování na stanovišti, které jsme taky zvládli dobře, a to také bez upoutání, takže za více bodů. Notně vymrzlí jsme jeli na chvíli do chaty, kde jsme čekali na ukončení naháňky první skupiny.

Kolem jedné jsme odjeli do lesa, kde byla určená leč pro zkušební naháňku. Teď se mělo ukázat, jak Andy zafunguje v disciplíně, kterou v podstatě nelze nacvičit, a hlavně jak rychle pochopí, že řada lovců a honců postupuje. Bude se nás držet, nebo uteče za srnkou? Narazí na divočáky? Myšlenky se honily hlavou, chvíli jsme čekali na zavedení do leče. Pak jsme se rozestavili a na povel jsme vyrazili. My s Andíkem jsme byli asi uprostřed řady. Pejskové vlevo brzy ohlásili zvěř, takže Andy po počátečním váhání, kam vyrazit, měl náhle jasno, a zmizel. Za chvíli již s hlasitým hlášením přímo před nás přihnal srnku. Postupovali jsme dál dolů a pak nahoru strmou roklí, přes ostružiny, a já jsem trnula, jak dlouho bude srnku honit. Na chvilku se u mě objevil Brony, zahlédla jsem i jiné pejsky, ale Andyho ne. Když jsme však rovnali řadu na jedné z cest, objevil se u mě celý mokrý a rozradostněný, čímž mi udělal velikou radost. Už bylo jasné, že se drží u lovců a srnku nesledoval dlouho.

V následujícím hustém smrkovém porostu pak došlo na divočáky. Hlášení Prase vzadu!, výstřely, štěkot všech psů, další výstřely, výkřik Prase dopředu!… Pak jsme vyšli na cestu, pochytali pejsky a čekali na zbytek skupiny, který se zabýval úlovkem. Zahlédli jsme velikého kňoura, který prchal pryč z dosahu lovců. Bylo dokonáno, teď už jenom počkat na známky, které nám rozhodčí na základě svého pozorování udělí. Odjeli jsme na chatu a očekávali nástup na poslední disciplínu dne, pobarvenou a šlapanou stopu, kterou ještě dokončovala první skupina. Vylosovali jsme si číslo osm, takže jsme šli na řadu druzí ze skupiny. Andy šel po stopě i přes nepochybnou únavu pěkně, bez chyby, a tak jsme den zakončili s plným počtem bodů.

V neděli mlhu prorazilo sluníčko a nakonec byl z toho krásný podzimní den. Čekala nás už jen disciplína Vodění na řemeni, kterou jsme zvládli také dobře. Pak už jsme s Janou pomáhaly při vyplňování výkazů výsledků zkoušek a psaní diplomů, povídalo se a včerejší nervozita byla pryč. Andy i Brony absolvovali zkoušky v I. ceně, shodně za 204 bodů, a obsadili tak 3. a 4. místo (Brony jako starší pejsek byl za námi, ale jeho výkon má stejnou hodnotu). Pejskové dostali za odměnu buřtíka i kus jitrnice od sponzora a při slavnostním vyhlášení si užili svou chvilku slávy při potlesku početného obecenstva, protože zkoušek se kvůli naháňkám účastní i dost velký počet pomocníků a střelců z pořádajícího sdružení. Pak už jsme strávili příjemné odpoledne a podvečer v myslivecké chatě, kde pejsci dobře najedení samými dobrůtkami brzy usnuli a spali jako Šípkové Růženky (jak poznamenala Jana na adresu Broníka) ještě další tři dny. I když jsme se těchto zkoušek báli víc než jiných, nakonec to stálo za to – Andy i Brony ukázali, že už se toho hodně naučili a že mají výborné lovecké vlohy.

Andy glosuje: Nácviky na obůrce a všechno to trénování dávalo tušit, že to bude tentokrát pořádná zábava. A taky že jo. Mohli jsme lítat po lese, hledat zvěř a štěkat, a to všichni spolu a ještě nás za to chválili. Viděl jsem velikánský divočáky a vůbec jsem se nebál, protože nás bylo hodně. Panička se bála, abych se neztratil, ale to mě teda podceňuje, protože jednak ty lidi dělali takovej hluk, že se nám sotva mohli ztratit, a jednak mám nos, ne? To odložení na mráz ráno bylo dost krutý, ale za tu naháňku jsem jí to odpustil. Dostal jsem nějaký obraz jako cenu a panička mi řekla, že jsem byl třetí, což je vlastně bronzová medaile, stupně vítězů, rozhovory do novin a tak. Zatím za mnou žádnej novinář nebyl, ale to nevadí. Mně spíš záleželo na tý jitrnici. A tu jsem dostal. Navíc jsme s Bronym měli ve skupině samý holky, a ještě tam byla Srdíčko, kterou znám z tábora z Lučkovic (taky jsem s ní na táboře chvilku chodil, ale pak už mě nechtěla). Takže paráda.