Barvářské zkoušky II

11. 6. 2011 – MS Skalka Smečno (OMS Kladno)

Jedním z cílů pro letošní rok bylo opravit si výsledek barvářských zkoušek, které jsme na podzim absolvovali ve II. ceně. Se zkouškami na Troskách jsme sice byli spokojeni, protože to byly naše první vyšší lovecké zkoušky, ale jelikož Andík patří k přemýšlivým a klidnějším pejskům, kteří barvu chodí pěkně, chtěli jsme se pokusit o získání vyššího bodového hodnocení, především z barvy. Pilný jarní trénink jsme zakončili ve středu 8. června společným tréninkem v naší lovecké škole se Zuzkou, která připravila pobarvenou stopu pro nás a také pro Janu s jejím parson russel teriérem Bronym, s nimiž jsme se sobotních zkoušek zúčastnili.

V sobotu po brzkém vstávání jsme na Břevnově nabrali Janu a Broníka a ujížděli jsme do Slaného, kde byl v hotelu Praha sraz. Po vyřízení formalit a shromáždění všech účastníků jsme se vydali do nedalekého Smečna a odtud pak do honitby, kde se zkoušky konaly. Zde už byl připraven pan kuchař s kolegou, kteří se starali o občerstvení již před týdnem při zkouškách z norování. Hned jsme se cítili jako doma! Počasí bylo krásné, během dopoledne ještě nebylo takové horko a po nedávných deštích bylo v lese příjemně, zdálo se, že pejskům by se mohlo dobře pracovat. Vylosovali jsme pětku a octli jsme se tak ve skupině, která šla nejprve na drobné disciplíny. Po odstoupení jednoho účastníka nám s Andíkem připadl úkol pustit se do boje jako první.

Po dohodě s rozhodčími a ostatními vůdci jsme začali naháněním. Andík na povel odběhl do houštiny a my jsme se vydali pomalým krokem podél cesty. Jednou na mě mrknul mezi smrčky, aby si ověřil, kam jdeme. Potom již zmizel z dohledu před námi a my jsme se prodrali smrčím až na příčnou lesní cestu, kde jsme čekali. Andy nehlásil, takže to bylo napínavé. Po deseti předepsaných minutách jsem dvakrát zapískala návratový signál a doufala jsem, že důvodem toho, že Andy není slyšet, není to, že by byl příliš daleko. K mé velké radosti se za chvilku objevil v houštině, odkud přišel po mojí stopě za námi. Přiběhl s jazykem skoro na zem a s rozzářenýma očima, takže se jistě pohyboval po starších stopách, na čerstvou však nenarazil. Oběhl nějaký okruh a vrátil se jako správný lovecký pes po stopě vůdce. Rozhodčí nás proto pochválili za pěkné provedení disciplíny a podle zprávy od naší spolubojovnice Jany pak dávali ve druhé skupině Andíkův výkon za vzor. Po nahánění bylo vodění na řemeni. Bylo trochu těžší rozběhaného pejska uklidnit a skoro to vypadalo na trojku, ale po chvíli se zklidnil a směrem k rozhodčím již předvedl, že chůzi na řemeni chápe a umí. Byla z toho další čtyřka. Za stejnou známku jsme pak předvedli i odložení, takže jsme z první části zkoušek odcházeli spokojeni zpět k občerstvovací stanici.

Po delším čekání, které přišlo vhod kvůli zklidnění před barvou, jsme se s naší skupinou vydali na opačnou stranu lesa, kde byly připraveny pobarvené stopy. Opět nás vylosovali jako první, máme na to poslední dobou nějaké štěstí. Nejprve jsme předvedli následování, přičemž střelec byl ukrytý na konci v lese. Trénovali jsme to spíše sami, případně se střelcem jdoucím v odstupu za námi, ale ani tato varianta Andyho nerozhodila. Trochu se už těšil na barvu, takže jsem musela hlídat, aby se příliš nerozběhl. Vše se však podařilo, zastavení i chování při výstřelu bylo vzorové, takže jsme opět dostali pochvalu a čtyřku. O to větší odpovědnost na nás dolehla na barvě – bylo by škoda to pokazit. Andík vyrazil jistě po stopě a pokračoval s nosem u země, ovšem občas mě znejistělo, že dlouho nevidím barvu. Foukalo z boku a pejsek šel pod větrem, takže to bylo obtížnější sledovat. Občas jsem se Andyho asi zbytečně ptala, no snad mi to už odpustil. (Rozhodčí mi také na konci toto vyrušování pejska po právu vytkli.) Ve druhé části už jsem mohla občas sledovat i nakapanou stopu, takže to bylo klidnější, a brzy jsem zahlédla běh statného srnce, ke kterému jsme bez chyby dorazili. Po předání úlomků a gratulaci rozhodčích i přenašečů zvěře jsme se vydali nazpět jako adepti na vítězství, protože většina účastníků měla již na kontě nějakou trojku.

Při čekání na ostatní z nás pomalu opadávalo napětí a postupně už nám začali gratulovat jako vítězům, i když spočítáno ještě nebylo. Udělaly jsme společně s Janou nějaké fotky pejsků a natrhaly si spoustu borůvek, které jsou letos nějak brzo. Dokonce i Andy jim přišel na chuť. K předání diplomů a cen jsme opět přejeli na základnu v hotelu Praha. Auto bylo již pěkně rozpálené a byli jsme rádi, že si ještě chvíli posedíme v příjemné restauraci, než se vydáme zpět do Prahy. Po napsání diplomů jsme nastoupili k vyhlášení výsledků. Zde jsme si tedy s Andíkem užili svou chvilku slávy, protože Andy se skutečně s plným počtem bodů stal vítězem zkoušek. Dostali jsme krásný zlatý pohár a podle zvyklostí jsem pak přednesla poděkování za vůdce psů, které jsem si v duchu připravovala už hodinu dopředu – přeci jen šlo o naši premiéru v roli vítězů… Pak jsme ještě chvíli pobyli a popovídali si o psech, naháňkách a honech a kolem půl čtvrté jsme se vydali i s Janou a Bronkem, kteří skončili se 105 body na krásném 4. místě rovněž v I. ceně, domů.

Andy glosuje: „Tak tentokrát jsem pochopil, že zas jedem na nějakou skvělou akci, takže jsem při vstávání moc neprotestoval. Líbilo se mi už na srazu v hospodě, protože bylo jasné, že si dneska něco užijeme, ale v lese jsem se začal hrozně těšit. Když mě hned na začátku pustili běhat po lese, nejvěřil jsem skoro svým dlouhým uším. Prohledal jsem co se dalo, ale pak jsem se radši vrátil za paničkou, aby mi někam neodešla. Měla ze mě hroznou radost a ti tři pánové mě chválili taky, to jsem poznal. Pak jsem chodil na řemeni, to mě moc nebaví, ale udělal jsem to pro paničku za to, že mě zase vzala na takový krásný místa. Odložení jsme hodně trénovali, to celkem ujde, protože se u toho leží a nemusí se přemýšlet. Tak to jsem taky zvládnul. Pak byla nějaká dost dlouhá přestávka, ale jelikož bylo ve vzduchu cítit, že je to furt napínavý a něco ještě bude, tak mi čekání nevadilo. Jen jsem občas zkoušel paničku odtáhnout do lesa, ale nedala se. Viděl jsem totiž ráno toho střelenýho srnce a myslel jsem si, že ho budeme mít za úkol najít. Tak jsem si říkal, že bych ho třeba šel hledat rovnou. No a pak jsem dělal následování, to je takový legrační, musím jít hrozně pomalu s paničkou a dávat pozor, kdy se zastaví. Jde mi to dobře, protože nejsem nijak zvlášť splašenej pes. Potom už jsme šli na barvu, kterou chodím rád. Hodně jsme to s paničkou trénovali. Nejvíc se mi líbí, že jsme spolu v lese a já jí ukazuju, kudy to vede. Myslím, že ona to někdy ví, protože mi radí, a někdy zase neví, protože mě plete. Tentokrát to teda dost nevěděla, ale já jsem se nedal a táhl jsem ji správně. To víte, ženský, někdy trochu panikařej. Ještě že jsem kliďas. Na konci byl ten srnec, no to jsem si mohl myslet. A pak mi ho zas odnesli a už mi ho nedali. Ale i tak byla dobrá zábava a vlastně jsem na něj dokonce zapomněl, protože v tý hospodě jsem dostal nějakou lesklou misku na nožičce, do který mi panička dala granule, a já jsem zjistil, že mám vlastně příšernej hlad. Pak za náma všichni chodili a gratulovali mi a panička říkala, že jsem to všechno udělal moc dobře. Tak jsem byl rád a taky jsem už byl unavenej. V autě jsme já i Bronco usnuli jako dřeva. Těším se na nějaké další zkoušky.“

[envira-gallery id=“3539″]