ZVVZ

23. 8. 2015  Vavřineč (OMS Mělník)

Abychom v letošním horkém létě tak úplně nezaháleli, co se týká loveckého výcviku, vypravili jsme se na výzvu našich kamarádek ze severu na nový druh zkoušek – Zkoušky k vyhledání, vyhánění a nahánění zvěře. O předposlední srpnové neděli, která naštěstí nepatřila k těm nejtropičtějším, jsme tedy vyrazili na Mělnicko, do obce Vavřineč.

Na startu se sešlo šest jezevčíků. Přijeli naši kamarádi drsnosrstý standard Chuck, trpasličí drsňák Nanuk (velký šéf), a dlouhosrstý tygrovaný trpasličí Kris. K tomu dvě místní hladkosrsté standardní jezevčice a samozřejmě Andy. I když tyto nové zkoušky vypadají jako jednoduchá záležitost, tušili jsme, že úplná legrace to nebude. Jednak jsou zkoušky nové i pro rozhodčí, kteří si musí postupně ověřit, jak jednotlivé výkony hodnotit (nakolik bude podstatné skutečné vyhnání zvěře, co bude rozhodující pro poslušnost a podobně), jednak jsou v určitých ohledech nové i pro pejsky a vůdce, i když jsou poskládány ze známým disciplín.

Na nástupu jsme si vytáhli jedničku, takže po příjezdu do honitby šel Andy na řadu jako první. Slovo „houštiny“ z názvu disciplíny „Vyhánění zvěře z houštin“ (dříve „Nahánění“) ze zkušebního řádu vzali pořadatelé skutečně vážně. Rozhodčí nás zavedli k borové mlazině, která měla více než metrový neprostupný podrost, tvořený travinami a ostružinami. S ohledem na možnosti jezevčíků jsme našli místo, kde se do houštiny dalo vniknout. Rozhodla jsem se zkusit vyhánění z odložení, což bylo chybou. Andy přiběhl nejdříve ke mně – to by tak nevadilo, byl by hodnocen jako při vyhánění od nohy – ale poté na místě, kde jsem stála, nechtěl do houštiny vlézt (ani se mu nedivím, nebylo kudy). Oběhl tedy porost zleva, přivolala jsem ho a znovu poslala do houštiny, ale myslel si o tom svoje a opět začal běžet podél houštiny, aby si našel lepší místo. Ještě než takové našel, ocitl se na kraji mlaziny, kde již byl vyšší les, a vydal se hledat. Bohužel zde se již nacházel také druhý rozhodčí, který po chvíli se znechuceným výrazem přišel, že prý nebude čekat, když Andy do houštiny nešel. Řekli mi, ať psa přivolám. Když Andy přišel, vypadalo to, že dostaneme nulu – neuvěřitelné. Z disciplíny, kterou má Andy ze všech nejraději, a navíc stěžejní disciplíny zkoušek… Naštěstí mě napadlo argumentovat tím, že jsme ještě nevyčerpali zkušební čas, což nakonec rozhodčí uznali (i když ne oba stejně rádi).

Mohla jsem tedy Andyho poslat do houštiny znovu. Vybrala jsem si původní místo, kde byl nejprve odložen, a poslala ho dovnitř. Zřejmě díky svatému Hubertovi Andy brzy našel v houštině srnu, takže ji hlasitě vyhnal. Poté se vydal po stopě srnčete, které vyběhlo na druhé straně houštiny a před zraky korony zamířilo na louku pod lesem. Pan rozhodčí však Andyho zjevně považoval za gaučáka a sdělil mi, že mě Andy nemůže najít, bloudí a štěká proto, že mě volá, a že si ho mám jít chytit. Když jsem mu říkala, že sleduje stopu a hlásí na ní, nevěřil. Když korona potvrdila, že na louku vyběhlo srnče a Andy sledoval jeho stopu, změnil naštěstí názor. Andy se nechal připískat a nakonec jsme skončili s trojkou. Oznámila jsem Andymu, že mi tentokrát dá odměnu on za můj diplomatický výkon a že si vezmu z jeho kasičky peníze na dvě piva.

Po odzkoušení všech psů v této a podobné houštině (všichni měli srnčí, a tak mohli předvést svůj zájem o zvěř) jsme se vydali i s početnou koronou z místního sdružení Malý Újezd – Jelenice do vzrostlejšího lesa. Nejprve se zkoušelo vodění, které jsme zvládli na volno za 4. Poté jsme se rozestavili na cestě a korona se vydala lesem jako řada honců, aby se mohlo vyzkoušet chování na stanovišti. Při této disciplíně je los číslo 1 výhodou – měli jsme to brzy za sebou, vzdalující se korona už Andyho moc nerozrušila. Přesto jsem ho na tento výkon upoutala na vodítko, raději ztratit nějaké body, než aby vyběhl.

Poslední bylo chování po výstřelu, které mělo také velký vliv na známku z poslušnosti – rozhodčí dávali pozor hlavně na poslušnost psa při přivolání. Jelikož požadovali chvíli slídění po louce, měli někteří jedinci s následným přivoláním trochu problém, protože narazili na stopy našeho srnčete. Nám se to naštěstí nestalo, a tak Andy předvedl krátké slídění a krásné a nadšené přivolání. Kromě úvodního nahánění jsme tak nakonec na oběd odjížděli s nadílkou samých čtyřek a jednou trojkou. Zkrátka řízek, který Andy ode mě v hospodě dostal, byl zasloužený. Při slavnostním nástupu se ukázalo, že díky volnému vodění nás bodová ztráta z nahánění tolik nepoškodila, a nakonec jsme s 85 body obsadili nečekané druhé místo. Vítězem zkoušel se stala hladkosrstá Erin z Raholin vedená Markétou Chodilovou.

Andy glosuje: Panička si myslí, že mám děsně rád nahánění zvěře. To je sice pravda, ale nejsem zase nějakej závislák, abych kvůli zkoušce lezl do příšernýho ostružiní. Jó když jsem na honu, tak na to myslím až pak, to mě na konci pálí tlapky popíchané od trnů a ani nevím, kde jsem k tomu přišel. Ale na zkoušce, no uznejte, když mě stejně za chvíli budou volat zpátky… Nechtěl jsem to ale zkazit, jen jsem nevěděl, že oni na tý houštině tak trvají. Prostě jsem hledal místo, kudy tam vlítnu, a místo toho jsem našel naštvanýho rozhodčího. Nakonec se mi ale podařilo najít srnku, tak jsem byl rád. Ona panička byla dost nervózní už z toho, že na zkouškách troubila, a tak jsem jí nechtěl přidělávat trable. Jelikož jsem ale dostal řízek, tak se na mě určitě nezlobila.